coins.blog.cz - Články

Článek o krejcarech pro časopis Mince & Bankovky

Fri, 19 Feb 2010 07:59:17 +0100

Krása měděné mince

Numismatika zažila v posledních letech výraznou expanzi a stále častější zájem laické veřejnosti a také zaznamenala zvýšený počet zájemců především o nádherně zachovalé měděné mince. Trendem poslední doby se tak stává vyhledávání jen těch nejkrásnějších a nejkvalitnějších kusů, byť se nejedná o vzácnou ražbu. Jedná se o drobné nominály běžné v oběhu - s velkou cirkulací - proto je perfektní zachovalost vzácná. A jelikož je na numismatickém trhu perfektně zachovalých měděných ražeb nedostatek, kvalitní mince výrazně ční nad méně zachovalou vzácnější mincí. Nutno podotknout, že tato poptávka také viditelně zvýšila jejich cenu na trhu, což do jisté míry zaznamenaly i naše současné numismatické katalogy.

Měď (latinsky Cuprum), od jejíhož názvu je odvozena chemická zkratka Cu, je po stříbru nejznámějším mincovním kovem používaným ke zhotovování mincí a medailí. Jedná se o měkký, lesklý a načervenalý kov, který taje při teplotě 1084°C. To, čeho si však sběratelé na měděných mincích váží nejvíce, je souvislá vrstva oxidu měďného, která pozvolna běžným působením ovzduší pokrývá povrch mince - nazývá se patina. Patina má různé odstíny od tmavočervené přes čokoládovou po hnědozelenou a její barva, intenzita a složení je závislá na stáří mince a také na podmínkách, za nichž vznikala. Tedy krásná a ušlechtilá patina, která vznikala stovky let za příznivých podmínek a souvisle pokrývá celý povrch mince svým nádherným zbarvením hnědých odstínů je současně jak důkazem jedinečnosti a krásy měděné mince, tak i následně zvyšuje její sběratelskou hodnotu.

Nejstarší měděné mince se razily a odlévaly již ve starověku a to v 5. - 4. století před naším letopočtem, později to bylo především stříbro, které ovládlo numismatiku. První měděné ražby objevující se na našem území byly nouzové měděné groše a drobné peníze, které se razily v husitských centrech Praha a Tábor. Tyto peníze se nerazily z mědi záměrně, nýbrž z důvodu Husitských válek a nedostatku drahých kovů. Proto se místo ze stříbra jak bylo obvyklé, vyráběly z pánví, kotlů, svícnů a jiných měděných nádob. Přímé měděné peníze jsou pak početní žetony ražené od dob Ferdinanda I. (1526 - 1564). Dále se měď od středověku přidávala do mincí z hodnotného kovu. Přidání mědi do stříbra či zlata způsobilo, že výsledná slitina měla z technologického hlediska větší odolnost proti otěru a mechanickému poškození. Podíl mědi v mincích určovaly mincovní řády vydávané panovníkem, které se v průběhu dějin nejen nedodržovaly, ale navíc se postupem času vlivem zvyšování dluhů a finančních nároků vladařů ochuzovala i čistota hodnotného kovu a více peněz z ražby šlo do kapsy přímo panovníkovi. Historie nám pak dokázala, že se ochuzování mincí nevyhnulo téměř žádnému mincovnímu období a to od denárového období, přes ražby Pražských grošů až po krejcarovou měnu. Ale to už brousíme do jiné kapitoly numismatiky. Nicméně na uvedených příkladech vidíme, že měď byla od počátku mincovnictví vnímána většinou jako nehodnotný produkt vhodný k ředění podílu ušlechtilého kovu v minci a v neposlední řadě také ke zhotovování padělků. Co tedy v 18. století změnilo názor na tento kov a způsobilo, že měděná mince byla vnímána jako užitečná? Pojďme se podívat na nejznámější měděné ražby, které svou krásou a neotřelým provedením hrdě zdobí naše sbírky.

Vše začalo před několika staletími, přesněji v roce 1759, za vlády pokrokové panovnice Marie Terezie, která nechala zarazit první a zároveň jednu z nejznámějších mincí, která vzešla v peněžní platnost o rok později v roce 1760 v důsledku měnové reformy - měděnou Grešli.

Tímto krokem provedla do té doby nevídanou věc. Od počátku mincovnictví se totiž hodnota mince odvíjela od podílu ušlechtilého kovu v minci a najednou byla hodnota na minci pouze zobrazena. Takto vznikly na našem území kreditní peníze (Credere z lat. slova "věřit"), tedy peníze, u nichž je hodnota kovu nižší, než je na ní vyraženo. Jsou to tedy peníze, které používáme i dnes a to nejen ty, které nám cinkají v peněžence, ale také naše bankovky. Z hlediska ekonomického významu tento krok nesmírně ulehčil situaci Rakouské monarchii z hlediska možnosti ražení velkého počtu mincí díky náhozným mincovacím strojům, a zároveň jí dal šanci k nízkonákladové výrobě mincí, které by byly velké, krásné a nebylo je snadné padělat, či napodobit. Z praktického významu díky této velmi promyšlené reformě vznikaly mince naprosto nové a jedinečné, které i prostým lidem nesly jisté výhody, jakými bylo velmi snadné rozeznávání mincovního nominálu, což nebylo tak jednoduché u drobounkých mincí stříbrných. Vraťme se ale ke zmiňované Grešli. Jak vlastně název vznikl? Rozpomeňme například na názvy jako pražský groš, malý groš, grošík a Gröschl. Pokud bychom se podívali na hodnotu kovu, kterou měděný kotouček obsahuje, pak by byl naprosto bezcenný. A proto dnes známe přísloví "nestojí to za zlámanou grešli". Grešle byla naposledy ražena v roce 1782 a je poslední mincí, na níž jsou vyraženy znaky všech tří zemí Koruny České. Po ní se razily mince již jenom rakouské či uherské. Od doby Marie Terezie se měděné mince razily nejen v předním Rakousku, ale také v Sedmihradsku, Rakouském Nizozemí a italských državách. Tyto země patřily pod správu Habsburků. Mince měly v každé z těchto zemí svůj název, např. v Rakouském Nizozemí se mluví o liardech a v italských državách se krejcarům říkalo solda.

Jedním z nejznámějších mincovních nominálů je krejcar. Krejcar byla původně stříbrná mince, která nesla obraz orlice a dvojitého kříže, podle něhož dostala později název Kreutzer

a odtud pak český krejcar. Na našem území byl krejcar zaražen poprvé za panování Ferdinanda I. (1526-1564). Kromě krejcaru byly raženy i jeho násobky jako dvoukrejcar, desetikrejcar, třicetikrejcar a šedesátikrejcar. V počátku zavedení tolarové měny v roce 1573 krejcary na krátký čas zmizely. Znovu se objevily v oběhu až v roce 1619, kdy jej zavedli čeští stavové mincovní reformou. V období 1620-1623 za vlády Ferdinanda II., tedy v období dlouhé mince (mince s velkým obsahem nehodnotného kovu), se razily různé násobky krejcaru nízké jakosti. V tomto období se také poprvé objevují jeho díly a to půlkrejcar a čtvrtkrejcar. Po vyhlášení státního bankrotu v roce 1623 zůstal v oběhu již jen tříkrejcar, krejcar, půlkrejcar a čtvrtkrejcar. Císař Leopold I. (1657-1705) pak zavedl novinky v podobě násobků krejcaru a to šesti a patnáctikrejcar. Za vlády Marie Terezie byly raženy nominály od půlkrejcaru po třicetikrejcar a stříbrné krejcary byly nahrazeny roku 1760 při zmiňované mincovní reformě nominály měděnými spolu s měděnou grešlí.

Hojného počtu měděných mincí jsme se dočkali za vlády Františka II. (1792-1835), který mimo stříbrných razil také měděné mince a to od čtvrtkrejcaru po třicetikrejcar. Jeho syn, poslední český korunovaný král, Ferdinand V. (1835-1848), mezi jehož záliby patřila také numismatika, razil měděné mince v menším počtu než jeho otec.

V důsledku neúrody ve 40. letech 19. století vzrostly ceny potravin a byl jich velký nedostatek. Život rolníků a dělníků se výrazně zhoršil. S narůstající nespokojeností došlo v roce 1844 k prvním dělnickým nepokojům. Politická bouře byla na spadnutí, ale státní kancléřství nepodniklo žádné vstřícné reformy. Proto 13. března 1848 vypukla revoluce. Občané a studenti demonstrovali v centru Vídně a vyzvali císaře, aby povolil svobodu tisku a shromažďování. Lidé plenili obchody a stavěli barikády. Takto zhruba vypadala situace za revoluce v roce 1848. V této krušné době se dostává do oběhu měděný dvoukrejcar 1848, aby ulehčil ekonomické situaci.

Zastavme se ale u mincování panovníka Františka II., jehož měděné nominály se na trhu objevují jako jedny z nejčastějších z důvodu válečných událostí na počátku jeho vlády. V únoru 1809 se konference státníků za předsednictví císaře rozhodla Válčit s Napoleonem. Bojové akce začaly v dubnu povstáním tyrolských sedláků, kteří pod vedením majitele hostince Andrease Hofera vyhnali během krátké doby bavorské okupační jednotky ze země. Zajímavostí tohoto povstání z hlediska numismatiky je to, že Andreas Hofer si razil vlastní mince a to měděný jeden krejcar 1809 a stříbrný dvacetikrejcar stejného ročníku. Tyto ražby jsou ze sběratelského hlediska vzácné a to zvláště v pěkné zachovalosti.

Vraťme se však do Rakouska na válečné bojiště, kde byla císařova armáda rozmetána Napoleonem. Napoleon několikrát porazil rakouskou armádu v Horních Rakousích a pokračoval v tažení na Vídeň, která se po jediné noci ostřelování vzdala. V této době panoval nedostatek potravin, stoupaly ceny a lidé měli hlad. Uzavření míru zredukovalo Habsburskou říši na mocnost střední velikosti, která musela zaplatit ohromné válečné reparace, odstoupit na sto tisíc kilometrů svého území a zcela ztratila přístup k moři.

Po bojích s Francií byla rakouská pokladna zcela prázdná, státní dluh narostl do nezměrné výše. Papírové peníze ztrácely každým dnem na hodnotě. Ceny potravin dále stoupaly a mnohé rodiny si nemohly koupit každodenní chléb. Bylo potřeba naléhavě ozdravit státní finance. Císař proto nechal připravit finanční patent, který byl zveřejněn v roce 1811. Na jeho základě se bankocetle vyměňovaly za papírové peníze v poměru 5:1. Stát se tímto znehodnocením měny zbavil 80% svých dluhů. Toto finanční opatření označované jako státní bankrot roku 1811 mělo těžké dopady na úspory středních stavů i vysoké šlechty. V následujícím roce se začala razit měděná mince odlišného vzhledu od předchozí emise roku 1800. Jednalo se o nominály od čtvrtkrejcaru po tříkrejcar.

Jelikož nebylo možno razit plnohodnotné mince z drahých kovů, docházelo k vydávání obrovského množství mincí měděných a mincí stříbrných se zanedbatelným obsahem stříbra. Protože Františkovy mince razilo asi čtrnáct mincoven v mnohamilionových nákladech, přinášejí tyto ražby i přes vysoký stupeň technologické výroby mnoho variant v obraze a množství chyboražeb. Nicméně série nominálů, zejména těch pro dědičné země, nám ukazují, že i jednoduchost mincovního obrazu bez zbytečně složitých námětů je líbivá. Mezi vzácnější měděné mince pak patří například tlustý tříkrejcar 1799 (tlustý proto, že jeho tloušťka je 3mm, narozdíl od tříkrejcaru z roku 1800, který je o polovinu užší). Další zajímavostí tohoto panovníka je mince 1 Sol 1895 litá ze zvonoviny a vyráběná ve válečných podmínkách pro obležené město Lucemburk. I přes krajně nepříznivé podmínky pro výrobu mincí si tento odlitek z roztavených zvonů zachoval uznání i dnešní doby díky svému výtvarnému pojetí.

Pokud se vrátíme k mincím raženým pro dědičné země a to zejména k patnácti

a třicetikrejcaru, zjistíme, že se svou velikostí přibližují spíše tolaru. Proto se nemůžeme divit, že se těmto mincím tehdy říkalo ševcovský tolar. Nešlo však o mince ševcovského cechu, ale pouze o posměšné přirovnání. Najdeme na nich také několik odchylek či chyboražeb, jakou je například záměna číslic letopočtu - namísto roku 1807 je vyraženo 1087. Další variantou je pak obrácené C ve slově ERBLAENDISCH.

Nakonec posledním panovníkem, který razil krejcary na našem území a to jak stříbrné tak měděné, byl František Josef I. (1848-1916). V prvních letech vlády tohoto panovníka se pokračovalo v ražbě mincí jeho strýce a předchůdce Ferdinanda V. Dále se čtvrtkrejcary, půlkrejcary a krejcary se razily ještě s pozdějším letopočtem a to 1816. František Josef I. byl poprvé zpodobněn na minci s letopočtem 1852, což byl dvacetikrejcar ražený v pražské a vídeňské mincovně.

V roce 1857 nařídil císař zavedení tzv. rakouské měny. Rakouská měna představovala 1 zlatý, který se dělil na 100 krejcarů. Tato měna platila až do roku 1892, kdy byla nahrazena měnou korunovou, která se dělila na sto haléřů. Po rozpadu Rakouska Uherska převzalo po roce 1918 tento korunový a haléřový systém i Československo. Ražba Františkových mincí probíhala v mnoha mincovnách, které se postupně uzavíraly. Pro příklad uveďme mincovny Karlsburg, Nagybánya a Praha, jež byla uzavřena 19.3.1856. Další dvě mincovny - Miláno a Benátky - byly ztraceny při válečných událostech. Františkovy tedy zůstaly jen dvě hlavní mincovny - Vídeň a Kremnica. Z výše uvedených událostí je zřejmé, že ražby z jiných mincoven než těchto dvou hlavních jsou vzácnější.

Drobné měděné mince půlkrejcary, které byly označovány jako 5/10 krejcaru, a dále jeden krejcar také drobnějšího vzhledu s váhou pouhé tři gramy a o průměru 19 milimetrů byly raženy od roku 1858. V roce 1860 k nim přibyl nezvykle velký čtyřkrejcar. Uherská varianta této mince nesla vyobrazení andělů s uherským znakem a byla proto lidově nazývána "čtyrák s andělíčky" a sloužila jako talisman. Zajímavostí je, že i těmto čtyřkrejcarům se říkalo ševcovské tolary stejně jako velkým měděným mincím Františka II., o kterých jsme se již zmiňovali. Poslední čistě měděnou krejcarovou mincí raženou za Habsburské vláday byl jeden krejcar ročníku 1892 a pak následovala již jen éra korun a haléřů.

Je to neuvěřitelné, ale ani měděným mincím se nevyhnulo padělání a to i přes fakt, že měď byla považována za nehodnotný kov, jak jsme již uvedli. V Rusku v 17. století se stalo padělání měděných mincí skutečnou pohromou. Objevilo se jich tehdy ohromné množství a za carevny Anny Ivanovny mělo být v oběhu dokonce stejné množství peněz falešných jako těch pravých. V průběhu 17. století bylo za padělání popraveno okolo sedmi tisíc penězokazů a dalšímu půldruhému tisíci byly useknuty ruce.

Měděné mince budou vždy mít nezastupitelné místo ve sbírkách českých numismatiků. Přesto, že byly drobné mince v minulosti vnímány jako téměř bezcenné, v dnešní době jsou za ně sběratelé ochotni zaplatit i tisíce korun. Tuto skutečnost můžeme přičíst stoupajícímu zájmu o numismatickou vědu. Nebo i tomu, že sbíráním mincí lze získat nejen zajímavého koníčka, ale také pocit vlastnictví něčeho vzácného, jelikož krásných měděných mincí je čím dál méně.

Robert Kurucz, Mince & Bankovky 1/2010

Do oběhu jde nová pětisetkorunová bankovka

Mon, 30 Mar 2009 13:25:02 +0200

Od prvního dubna budou moci Češi platit novými bankovkami v hodnotě 500 korun. Česká národní banka (ČNB) totiž pustí do oběhu bankovky s vylepšenými ochrannými prvky. Peníze v této hodnotě vydané v předešlých letech zůstávají i nadále platné."Úpravou pětisetkoruny navazuje ČNB na inovační kroky, které banka provedla v letech 2007 a 2008 u dvoutisícikorunové a tisícikorunové bankovky. Nově používané ochranné prvky bankovek patří ke světové špičce," komentoval vrchní ředitel a člen bankovní rady ČNB Pavel Řežábek. Podle něj ochranné prvky pozná na první pohled i laická veřejnost. Vylepšeny budou i detaily rozeznatelné profesionály pomocí přístrojů.

Co bude na bankovce nového

Proti většímu znesnadnění padělání peněz, bude mít letos vydávaná pětistovka oproti současnosti širší ochranný proužek. Mikrotext na proužku bude doplněn o zkratku ČNB a bude lépe čitelný. V průhledu proti světlu bude patrné označení nominální hodnoty bankovky, tedy 500, vedle kterého bude vidět malý ornament trojice květů. Navíc na lícní straně bude nad textem "pět set korun českých" stylizovaný květ čtyřlisté růže. Tento "drobný obrázek" bude v závislosti na úhlu dopadu světla měnit barvu.

"Další ochranné prvky jsou přístupné těm, kteří jsou vybaveni ultrafialovými lampami. K tisku nového vzoru bankovek jsou použity speciální barvy, jejichž reakce na UV záření je mnohem bohatší než na dosavadních bankovkách," uzavřela ČNB.

zdroj: novinky.cz

Kovové padesátikoruny 2008 a 2009

Thu, 05 Feb 2009 12:07:50 +0100

Všechny české mince už se budou vyrábět v Česku. Patnáct let po vzniku samostatné měny se v České mincovně v Jablonci začne ve velkém razit i kovová padesátikoruna. Až dosud totiž Česká národní banka objednávala kovové padesátikoruny u firmy v německém Hamburku. "Je to nesmírně složitá mince, má mnoho ochranných parametrů," uvedl ředitel České Mincovny Jan Vízek. "Společně s Českou národní bankou jsme dávali dohromady její definitivní technickou podobu tak, aby se nedala padělat. "Současná podoba největší české mince se na první pohled nezmění. Zůstává dvoubarevný základ s panoramatem Prahy. Že se jedná o mince z Jablonce, bude signalizovat jen rok výroby. Záludnější ale budou pro případné padělatele. Přibude ochranných znaků pouhým okem neviditelných. Padesátikorunou zakončila Česká národní banka kompletní přesun výroby českých peněz do Česka. "Je to levnější než dovážet peníze z ciziny," uvedl Leopold Surga, náměstek ředitele sekce peněžního a platebního styku České národní banky. Česká mincovna v Jablonci nad Nisou vznikla přesně před patnácti lety právě pro výrobu českých mincí. Začínalo se tu od úplně nejjednodušších mincí, jakými byly desetníky, dvacetníky a padesátníky. O rok později přibyly koruny, dvoukoruny, pětikoruny a desetikoruny. V roce 1995 vyrazily do oběhu první skutečně české dvacetikoruny. Nyní přibude i poslední a nejsložitější padesátikoruna, kterou začne firma razit v srpnu.

A pro kovové padesátikoruny přichystala Česká národní banka boom. Mají se vyrovnat papírovým a do budoucna je úplně nahradit. Výroba papírových padesátikorun se už teď zcela zastavila.

"Jejich životnost je krátká, tedy něco kolem dvou a půl roku. Mince mohou nepoškozené obíhat i desítky let. Také se změnil kurz koruny, změnil se tedy poměr toho, co lze za padesátikorunu koupit," vysvětlil Leopold Surga.

Ještě letos se tak v Jablonci vyrazí 10 milionů kovových padesátikorun, v roce 2009 dokonce 30 milionů. Dohromady by poté mělo mezi lidmi obíhat 75 milionů kusů.

Vývoj papírových platidel od roku 1918

Fri, 28 Nov 2008 10:26:34 +0100

Vznikem samostatného státu v roce 1918 nastala nejen euforická doba zažívání samostatnosti a nezávislosti na rakousko-uherské monarchii, ale i doba hledání a zajišťování nových věcí. Jedním z nejužívanějších symbolů samostatného státu je vlastní měna.

V našich dějinách zažíváme relativně velmi často zásadní politické změny a ty jsou již tradičně doprovázeny zatracováním všeho starého a naopak vymýšlením všeho nového, někdy "za každou cenu". Bylo tomu i při přípravě na novou československou měnu. Jak se vlastně naše měna bude nazývat? Koruna? Tato měnová jednotka byla relativně mladá - od jejího zavedení v roce 1892 uplynulo pouze 26 let a nebyla tedy tak zažitá. Proč tedy nezvolit jiný název? A tak se pod tlakem nejrůznějších institucí a spolků objevovaly názvy jako řepa, sokol, stotina, lev, denár, groš, káně. Teprve až v roce 1924 bylo rozhodnuto, že československá měna bude mít staronový název "koruna". Ačkoliv všechny nástupnické státy Rakousko-Uherska postupně změnily název vlastní měny, paradoxně pouze u nás zůstala koruna doposud. V diskusích o uspořádání měnových poměrů samostatného československého státu se objevila i úvaha o možné dvojí měně - zavedení platidel s obchodním krytím v hodnotě předválečného francouzského franku. Státovková měna by se měla postupně přibližovat jeho hodnotě. K realizaci ale nedošlo. Protože v Československu neexistovala centrální banka, připravovalo novou měnu ministerstvo financí, konkrétně jeden z jeho útvarů - Bankovní úřad ministerstva financí (BÚMF). Zavedení nových platidel muselo přijít velmi rychle a tak byla pro začátek používána platidla rakousko-uherská s tím, že vyšší nominální hodnoty (10, 20, 50, 100 a 1000 korun) byly opatřovány československými kolky.

Příprava a tisk prvních papírových platidel

Příprava návrhů papírových platidel byla velmi rychlá a muselo se na ní podílet nejen více autorů, ale i tiskáren. Ačkoliv velká část návrhů nominálů byla svěřena Alfonsi Muchovi, přece jen se rychlost přípravy "podepsala" na nejednotnosti celé této první emise. A. Mucha je tak autorem naší první desetikoruny, dvacetikoruny, stokoruny a pětisetkoruny. Ostatní platidla jsou výtvarně navržena přímo příslušnou tiskárnou. První emise československých státovek měla nominály 1, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000, 5000 Kč. Oficiální česká tiskárna cenin zatím neexistovala a první papírové peníze (devět nominálů) byly rovněž považovány za provizorium. Tiskly je čtyři české firmy, jedna rakouská a jedna americká. Z toho například desetikoruna byla tištěna ve třech tiskárnách. Kvalita platidel odpovídala jednak rychlosti přípravy, ale také možnostem tiskáren. Většina státovek byla tištěna knihtiskem - tedy relativně jednoduchým způsobem. Pouze tisícikoruna byla tištěna v renomované americké tiskárně American Bank Note Company (ABNCo.), a to hlubotiskem s řadou ochranných prvků. Kvalita tisku u nás tištěných státovek neumožňovala dostatečnou ochranu platidel proti padělání. A tak se velmi rychle objevily padělky vyšších hodnot, zejména 100Kč, 500Kč a 5000Kč. Známou aférou je padělání pětisetkoruny Maďarem prof. dr. Gyulou Mezsárosem, v jehož dílně bylo vyrobeno přes 60 000 kusů velmi kvalitních padělků. U státovky hodnoty 5000 Kč se našly velmi brzy, zejména kvůli své vysoké hodnotě, také padělky. Jejich rychlé stažení z oběhu sice neohrozilo peněžní oběh, ale udělalo z nich sběratelsky nejvzácnější a nejdražší československé papírové platidlo. Následovala druhá emise státovek, která postupně nahrazovala nekvalitní první emisi. Stokoruna, pětisetkoruna a pětitisícikoruna byla tištěna kvalitně v ABNCo, i u dalších nominálů bylo použito lepších tiskových technik.

Založení Národní banky československé

Konečně k 1. dubnu 1926 byla založena Národní banka československá, centrální a emisní banka, a v roce 1927 byla založena tiskárna bankovek. Zde se sluší vysvětlit pojem státovka a bankovka. V zásadě se jedná o praktické označení platidel vydávaných státem či emisní bankou. V našem případě, při absenci centrální banky, byl vydavatelem peněz stát (ministerstvo financí, BÚMF) - odtud označení státovka. Po založení centrální banky řídila peněžní oběh a vydávala peníze banka - odtud bankovka. Obě označení jsou zcela oficiální, i když zřejmě specifická pro náš stát. Příslušná platidla jsou takto nejen přímo označena, ale i dále identifikovatelná; u státovky je podpis ministra financí, u bankovky guvernéra, pokladníka či jiného představitele emisní banky. Po krátké odbočce se vrátíme již k bankovkám. Alfons Mucha je autorem ještě jedné bankovky, a to padesátikoruny z roku 1929. Ta je zajímavá mimo jiné tím, že na sobě nese řadu znaků-symbolů zednářské lóže, neboť údajně A. Mucha byl jeho členem. To je ale zřejmě jediná bankovka, na které se zcela záměrně objevují určité znaky či symboly. Oproti tomu hledání jinotajů na ostatních bankovkách nerůznějším způsobem je sice zajímavé, zato veškeré nalezené výsledky pátrání jsou pouhou náhodou! S letopočtem 1931 vyšla stokoruna, jejímž autorem je Maxmilián (Max) Švabinský. Ten je rovněž autorem tisícikoruny z roku 1934. Tato bankovka byla v roce 1937 vyznamenána na mezinárodní výstavě umění v Paříži.

Válečná platidla a příprava poválečných peněz

Za Protektorátu Čechy a Morava u nás platily stále koruny, ale tištěné dvojjazyčně - česky a německy. Výtvarně se na nich velkou měrou podíleli čeští rytci a litografové Jindra Schmidt, Ladislav Jirka, Bedřich Fojtášek. Všechny bankovky a státovky byly tištěny v Tiskárně bankovek Národní banky pro Čechy a Moravu v Praze. Současně s těmito platidly platily i předválečné bankovky a státovky. Počátek druhé světové války byl poznamenán oklešťováním československého území a direktivním zavedením jiných měn do oběhu. A tak na počátku války na území našeho státu obíhaly československé koruny, německé říšské marky, v pohraničních oblastech pak maďarské pengö a polské zloté. Během války připravovala naše exilová vláda emisi papírových platidel pro bezprostřední období po válce. Příprava od návrhu až po tisk probíhala pouze ve Velké Británii a i jejich tisk byl realizován ve třech anglických tiskárnách. Protože emisi vydávala vláda, jednalo se o státovky. Byla na nich faksimile podpisu ministra financí Dr. Feierabenda a jako jedna z mála emisí neměla uveden letopočet vydání, neboť sama příprava začala v roce 1941 a v té době samozřejmě nikdo nevěděl, kdy válka skončí. Peníze však musely být s koncem války připraveny. Přijetím Košického vládního programu 4. dubna 1945 byl v krátké době zrušen oběh všech zahraničních měn a rozšířen oběh českých a slovenských korun a korunových poukázek na celé území Československa. V přechodném období od května po několik měsíců (někdy až do října 1945) byl v oběživu opravdový chaos. Na území Československé republiky obíhaly následující peníze:
* protektorátní koruny (do 31. října 1945);
* slovenské koruny (do 31. října 1945);
* korunové poukázky 1944 (do 31. října 1945);
* říšské marky (do 10. května 1945, na území zabraném v roce 1938 do 31. července 1945);
* maďarské pengö v zabraných částech jižního Slovenska do 26. června 1945);
* vojenské marky Spojeneckých armád (Allierte Militărbehörde), vydávané spojeneckými vojsky v pohraničí, zabraném v roce 1938 Velkoněmeckou Říší (do 31. července 1945).

Korunové poukázky "1944" byly určeny pro vojenské jednotky a československé úřady na osvobozeném území. Poukázky se staly zákonnými penězi dne 23. března 1945.
Po válce byly převezeny státovky londýnské emise do Prahy letadly British Royal Air Force ve dnech 19.- 30. září 1945 a od listopadu 1945 začaly platit oficiálně na našem území společně s bankovkami a státovkami tištěnými v Československu

Bankovky socialistické éry

Únor 1948 znamenal v Československu začátek socializace ve všech směrech. Centralizovalo se plánování, bankovnictví, zestátňovaly se obchody, zemědělství, průmysl a zaváděl se těžký průmysl. "Vrcholem" ideologického prosazování nového vedení státu bylo provedení peněžní a měnové reformy v roce 1953, neboť budováním těžkého průmyslu byla státní pokladna velmi rychle vyčerpaná. Příprava reformy byla přísně utajovaná a byla prováděna za pomoci sovětských poradců. Proto i nové peníze byly připravovány v Sovětském svazu. Zpočátku byly bankovky tištěny v závodě Goznak v Moskvě, později i ve Státní tiskárně cenin v Praze. Jejich technická, ale i výtvarná úroveň byla velmi nízká. Všechny byly tištěny nenáročnou tiskovou technikou - ofsetem - a na první pohled byla patrná uspěchanost jejich přípravy doháněná jednoduchým a výrazným odlišením nominálních hodnot sytými barvami. Je dokonce zřejmá určitá podobnost se zmíněnými korunovými poukázkami z roku 1944, které byly připravovány a tištěny také v moskevském závodě Goznak. Až od roku 1960 byly postupně vydávány nové, technicky kvalitnější bankovky, tištěné ve Státní tiskárně cenin v Praze. Výtvarná stránka, resp. použité motivy byly poplatné době vzniku, ale například stokoruna vzoru 1961 byla velmi oblíbená a její platnost úctyhodných 30 let z ní činí nejdéle platnou bankovku v našich dějinách. Rok 1960 znamenal změnu státního zřízení - z Československé republiky se stala republika socialistická, a tak byly vydány některé bankovky a státovky emise 1953 a 1958 znovu, prakticky ve stejném provedení, ale s novým socialistickým státním znakem. Papírová platidla byla od vzniku Československé republiky vydávána postupně. Téměř na každou hodnotu byla vypsána nová soutěž a výsledkem pak byla nejednotná výtvarná stránka platidel. Až v 80. letech 20. století byla přijata koncepce vydání emise bankovek, jejímž autorem by byl jeden výtvarník. Emise měla mít i technické parametry koncepčně jednotné. Dále bylo rozhodnuto, že bankovky budou vydávané do oběhu postupně - po jednom roce. Vítězem návrhů se stal slovenský výtvarník prof. Albín Brunovský. Po delších politicko-administrativních průtazích došlo k realizaci jednotlivých emisí, které skutečně probíhaly podle plánu. Bankovky byly vydávány v "náhodném" pořadí s tím, že první byla 1000Kčs v roce 1985. Byla to od konce druhé světové války naše první tisícikoruna. Jednotnost emise byla zachována a dokonce její výtvarná zdařilost se dočkala ocenění - dvacetikoruna z roku 1988 byla oceněna zahraničním tiskem jako nejkrásnější bankovka roku. Předposlední bankovkou v této řadě byla zelená stokoruna s portrétem K. Gottwalda. Do oběhu byla vydána 1. října 1989, ale události 17. listopadu způsobily okamžité přerušení další výroby těchto bankovek a její stažení z oběhu, ale tím i nutnost zajištění náhrady. A tak byly zavedeny do výroby znovu stokoruny předchozí emise vzoru 1961. Protože u této bankovky do té doby neskončila platnost, zůstal tiskový obraz nezměněn, tedy i s letopočtem 1961. Změněn byl pouze papír, resp. vodoznak a typ číslovače. "Gottwaldovská" stokoruna přestala platit v prosinci 1990, ale málokdo ji do té doby akceptoval. Mnoho těchto bankovek bylo poškozeno různými úpravami, kresbami nebo propichováním. Dodnes si lidé pamatují nejen ústřední portrét, ale i výraznou zelenou barvu. Je však pravda, že rubová strana s panoramatem Malé strany a Pražského hradu byla velmi zdařilá jak výtvarně, tak i ryteckým provedením. Kromě tohoto opatření však nebyla realizována poslední plánovaná bankovka z této série, a to 500Kčs, která byla připravovaná pro rok 1990. Dokonce zůstalo pouze u barevné rozkresby a jen části dalších ryteckých příprav. Kopie návrhu je nyní vystavena v expozici České národní banky.

Česká koruna a nové bankovky po roce 1993

Následovaly další politické události. Změna původního názvu z Československé socialistické republiky na Československou federativní republiku od 29. března 1990. Velmi brzy - k 23. dubnu 1990 byl název opět změněn - na Česká a Slovenská Federativní Republika. Na rychlé sledy politických událostí bylo možné reagovat pouze u emisí mincí. Bankovek se až do přelomu let 1992-1993 změny nedotkly. Přesto počátkem 90. let 20. století probíhaly intenzivní přípravy na novou emisi bankovek, zpočátku ještě pod federálním znakem. Opět měla být emitována ucelená řada jednoho autora s tím, že jednotlivé nominální hodnoty budou dávány do oběhu postupně, i když podstatně rychleji než předchozí emise. Vítězem soutěže se stal Oldřich Kulhánek. První připravovanou bankovkou byla dvousetkoruna. Rozdělení federace na dva samostatné státy urychlilo nejen přípravy, ale i vlastní emise. Překlenovací období vyřešily obě nově vzniklé centrální banky částečně společnými bankovkami nižších hodnot, vyšší hodnoty 100Kč, 500Kč a 1000 Kč byly kolkovány v České republice i na Slovensku. Pro urychlení příprav vlastních bankovek musela být část zakázky tisku zadána mimo republiku. Bankovky hodnot 50 Kč, 100 Kč a 500 Kč byly zpočátku tištěny v britské tiskárně Thomas De La Rue, ostatní nominály ve Státní tiskárně cenin v Praze, kde se od roku 1994 tisknou již všechny u nás platné bankovky. Od vzniku samostatného Československa v roce 1918 nikdy nebyly v oběhu vyšší nominály než 5000 korun (1919, 1920, 1945, 1993 a 1999). Měli jsme i nominály v hodnotě jedné koruny (1919, 1940, 1953), zvláštní hodnotu tří korun (1953, 1961) nebo 25 korun (1953, 1958, 1961).

Čištění mincí

Tue, 12 Aug 2008 09:44:22 +0200

Mnoho z došlých dotazů na které zodpovídám, se mimo jiné týkají čištění mincí. Jak správně vyčistit mince? Podívejme se společně na nejjednodužší čistící metody, které lze rychle použít v praxi bez nutnosti znalostí chemie a složitých postupů. Je však potřeba si uvědomit, že numismatik v praxi mince nečistí, ale pouze dočišťuje - např. pokud chce, aby stříbrné mince měly ve sbírce na pohled stejný barevný odstín bez patiny. Nejčastěji se setkáme s čištěním tří druhů

kovů, ze kterého jsou mince zhotoveny: měď, stříbro a zlato.

Měděné mince

Chemické označení a obecná zkratka v numismatice: Cu

Měď byla ve své době nejlevnějším mincovním kovem, proto byla využívána k ražbě nejmenších nominálů, mimo jiné zejména drobných krejcarových mincí od období Marie Teresie, se kterými se nejčastěji setkáváme. Tyto mince jsou obecně nejcitlivěší, jak na poškrábání, otisky prstů, tak na světlo a otěr, proto se s nimi zachází extrémně opatrně a čištění provádíme pouze přírodní metodou. Tyto mince nelze čistit chemicky - například zubní pastou, nebo citronovým koncentrátem - hrozí naprosté zničení mince. Měděné mince se vyloženě nečistí, pouze dočišťují od zbytků zelené měděnky, která na ně nepatří. Na krejcarech se po staletí tvoří nádherná rovnoměrná patina různých odstínů, od tmavé až po hnědočervenou, která se nesmí poškodit, jinak měděná mince získá nepříjemý zlatavý odlesk a ztrácí svou hodnotu.

*obr.: Ukázka různých barevných odstínů patiny na šestikrejcarech.

Pokud provádíte dočišťování, postačí Vám obyčejná vatová špejle, jejíž hlavičku namočíte v jedlém rostlinném oleji (na vaření) a potíráte zasažené místo na minci a měděnku jemně odstraňujte vatovou hlavičkou. Pokud chcete, aby obraz a detail měděné mince vystoupil, přidejte několik kapek na ubrousek a mezi prsty rozetřete ubrouskem po celém povrchu mince. Stačí jen několik kruhů po ploše mince, olej se zahřeje a detaily na minci vystoupí. Pozor však, ať neprodřete patinu až na nepříjemné lesklé místo, které by kazilo celkový obraz mince. Ač olej měděnou minci ošetřuje, při silném čištění se může prodřít patina až na lesklý povrch. Nakonec minci čistým ubrouskem řádně osušte.

Pokud se rozhodnete čistit měděnou minci jako celek ponořenou do oleje, tato možnost se nevylučuje. Do ojelové lázně můžete minci ponořit i na několik hodin. Upozorňuji však, že pokud je mince znečištěná jen na některých místech, ne na celé ploše, olej minci vyčistí nerovnoměrně. To znamená, že některá místa na minci budou světlejší a některá tmavší. Může se tedy stát, že celkový obraz mince je již nenávratně poškozený.

Mince po řádném očištění uložte nejlépe do plata, kde má mince dostatek vzduchu. Nevhodné k dlouhodobému uložení měděných mincí je volné vsunutí do plastové folie mincovního alba. Měd zde reaguje s plastovou folií a tato možnost je k dlouhodobému uložení mincí zcela nevhodná. Zalepení do papírového okénka a následné vsunutí do alba, je rovněž chybou, jelikož se zde měděné mince po čase "potí" a následně rovněž oxidují.

Stříbrné mince

Chemické označení a obecná zkratka v numismatice: Ag

Se stříbrem, jako s mincovním kovem se setkáváme nejčastěji. V minulosti, zejména ve středověku se ke stříbru přidávala měď a obsah stříbra v minci se takto ředil, proto se může stát, že i na stříbrné minci krejcarového období se můžete při intenzivním čištění pročistit až na měďěné zbarvení. Velmi důležitý je celkový obsah stříbrného kovu v jednotlivé ražbě, který je vždy rozdílný. Mince s obsahem Ag např. 900/1000 je kvalitní a měla by zcela odolávat vlivu čištění, nelze ji tedy při běžném zacházení nijak chemicky poškodit. Označení složení kovu 900/1000 znamená, že mince obsahuje 900 dílků stříbra a jen 100 dílků ostatního kovu (v minulosti nejčastěji měď, v moderní době je to nikl a hliník a jejich směsi). Mince s kvalitním obsahem stříbra jsou například zlatníky a pětikoruny Františka Josefa I., nebo 5 říšských marek z válečného období Třetí Říše. Označení obsahu a kvality mincovního kovu naleznete v každém katalogu daného období.

Pokud je obsah stříbra ve slitině větší než 500/1000, přítomnost mědi by se neměla barevně projevit, nicméně budeme s čištěním takových mincí zacházet velmi opatrně. U takzvaných billonových mincí, kde je obsah stříbra menší než 40% (400/1000) se tyto slitiny již více přibližují mědi, proto se zde s největší pravděpodobností barevná odlišnost projeví. Čištění takových mincí si tedy předem dobře rozmyslíme.

U kterých mincí musíte být velmi opatrní při čištění:

12 krejcar 1795, obsah stříbra 250/1000

7 krejcar 1802, obsah stříbra 250/1000

3 krejcar 1835 - 1848, obsah stříbra 344/1000

6 krejcar 1848 - 1849, obsah stříbra 427/1000

10 krejcar 1868 - 1872, obsah stříbra 400/1000

Dále u veškerých otřelých 3, 5, 10 a 20 krejcarů od Marie Teresie po Ferdinanda V.,hrozí při intenzivnějším čištění výstup měděné barvy v detailech.

Na sbírkové stříbrné minci odstraňujeme nečistoty podle vkusu každého sběratele. Některým stříbrným mincím - narozdíl od měděných - sluší, když jsou vyčištěné i od tmavé patiny, zejména pokud hovoříme o moderní minci devatenáctého a dvacátého století. Pokud jde o středověké stříbrní ražby - pražské groše, denáry, brakteráty a krejcary ze 17. století, zde čištění obecně nedoporučuji, raději si vyhlédněte nějaký lepší kousek v pěkné kvalitě.

Nejjednodužším a nejdostupnějším způsobem jak bezpečně vyčistit stříbrné mince a stříbrné předměty je speciální čistidlo. Čistidlo je ve formě čisticí lázně, předměty je potřeba umístit do ponorného sítka a ponořit na několik minut do lázně přímo do nádobky. Roztok se nemusí nijak přelévat.

Čisticí roztok rozpouští a odplavuje nánosy na stříbře a patinu, mince však ponechá v nejlepším stavu.

Balení obsahuje 200 ml čisticí lázně a ponorné sítko. Roztok se používáním nespotřebovává a vydrží na nespočet použití, minimálně 1-2 roky.

Čistící prostředek pouze za 135,- Kč, můžete zakoupit na www.numisland.cz

Zlaté mince

Chemické označení a obecná zkratka v numismatice: Au

Zlato je odolný kov vůči nepříznivým vlivům prostředí, u zlatých mincí se tedy nesetkáme s patinou, či jiným nánosem přirozeně vzniklého tmavého povlaku na minci, tak jako to bývá u stříbra. Rovněž lze u zlata vyloučit výstupu jiného barevného odstínu při čištění, i když se do mincí přidává nejčastěji měď, protože mince . U zlatých ražeb se nejčastěji setkáme s ryzostí 900/1000, dále se zlatem dukátovým o ryzosti 986/1000 a u moderních zlatých mincí s ryzostí 999,9/1000. Proto při čištění nečistot nemůžeme prakticky nic pokazit.

Nejjednodužším a nejdostupnějším způsobem jak bezpečně vyčistit zlaté mince a zlaté předměty je speciální čistidlo. Čistidlo je ve formě čisticí lázně, předměty je potřeba umístit do ponorného sítka a ponořit na několik minut do lázně přímo do nádobky. Roztok se nemusí nijak přelévat.

Čisticí roztok rozpouští a odplavuje nánosy na zlatě, mince však ponechá v nejlepším stavu. Balení obsahuje 200 ml čisticí lázně a ponorné
sítko. Roztok se používáním nespotřebovává a vydrží na nespočet použití, minimálně 1-2 roky.

Čistící prostředek pouze za 135,- Kč, můžete zakoupit na www.numisland.cz

Čínské mince

Thu, 13 Mar 2008 18:54:34 +0100

Fascinují Vás mince s nečitelnými znaky? Také jste si vždycky říkali, proč jsou čínské a japonské mince uprostřed čtvercově děrované? Nahlédneme spolu do historie čínského mincovnictví a objasníme si tak spoustu dotazů, které vznikají při pohledu na čínskou minci.

Chcete-li určit svou Čínskou minci, použijte prosím odkaz na sběrateské forum: www.sberatel.com/diskuse kde najdete topic věnující se Čínským ražbám.

Výrobní postupy odlévaných Čínských mincí:

Příchod do práce znamenal kompletní změnu oblečení do pracovního, poskytovaného vlastníkem mincovny. Každý se musel ukázat před inspektory sedícími zepředu a zezadu pracovníka, aby se zabránilo krádeži mincí. Podobné metody jsou užívány dodnes po celém světě.

Starodávné čínské mince se vytvářely z hlíny, ale v ranném 7. stol. se používalo k výrobě mincí pískové metody. Tato metoda se později stala běžnou. V Japonsku užívali pískové metody již od začátku historie mincovnictví ke konci 7. stol. K pískové metodě se užívaly dvě formy vyplněné jemným vlhkým pískem a něj se pokládaly opatrně již předem vyrobené "výchozí mince". Muž na obrázku po pravé straně pokládá výchozí mince na písek do odlévací formy. Také prutem vytváří základní cestu pro tok rozžhaveného kovu do prostoru každé mince. Následně se výchozí mince dají pryč a druhá forma se vyplní pískem a položí na první formu. Muž nalevo chodí po formách aby se pevně spojily a vytvořily konečný obraz mince.

Až se mince dostatečně stlačí, horní a dolní strana formy se oddělí. Muž uprostřed odděluje výchozí mince, které zůstaly otištěné na písku. Muž nalevo zahřívá formu naplněnou pískem zapálenou borovicovou větví. Toto písek vysušuje, ale kouř z pryskyřice pomáhá písku slepit se dohromady a udržet tvar. Uhlí také napomáhá roztavenému kovu lépe téct. Proto jsou mince právě vyjmuté z formy obvykle pokryty sazemi z borové pryskyřice.

Muž nalevo dokončuje poslední fázi přípravy žhavého kovu. Je to kombinace mědi, olova, cínu, niklu, železa, ale také toxických kovů jako rtuť a arsen. Měď byla obvykle převládajícím kovem, ale některé mince obsahovaly také mnoho niklu, nebo železa, tak aby mohly být zvednuty magnetem. Ostatní mince obsahovaly mnoho olova a byly tak světlé až šedé. Relativní obsah kovu byl často předmětem dostupnosti a síly trhu.

Tento obrázek ukazuje pracovníky napravo odlévající žhavý kov do pískové formy. Muž uprostřed z otevřené a ochlazené formy mince odstraňuje. Měď v podobě mince je ochlazena a vyjmuta z formy jako pevný kov. Vypadá nyní jako větev, nebo-li "mincovní strom", Japonsky "edasen". Poškozené mincovní stromy se následně odstraňují. Některé již hotové mince mají znatelné stopy na místech, kde kov putoval k hranám.

Po tom co jsou mince odlomeny z mincovního stromu, jsou čtvercovým otvorem uprostřed navléknuty na rovněž čtvercovou tyč, aby se nemohly otáčet. Muž uprostřed obrázku piluje nepravidelné hrany mincí. V období okolo roku 1660 bylo Japonské mincovnictví na vrcholu a dříve se mincím věnovala mnohem větší péče a kvalita, než v pozdějším období osmnáctého a devatenáctého století. V polovině osmnáctého století se výrobci naučili vyrábět mince rychleji a levněji na úkor kvality. Mincovna Sendai, ze které pocházejí tyto obrázky měla však excelentní kontrolu kvality a vyráběla nádherné mince.

Dále jsou mince ohřívány, aby se zpevnily, což je zobrazeno na pravé straně obrázku. Muž nalevo kontroluje, zda jsou všechny mince stejně ploché. Ohnuté kusy jsou pravděpodobně recyklovány.

Tito muži leští povrch mincí a provádí ostatní kontrolu kvality. Mnoho mincí je nepravidelných s nepravidelnými otvory a dalšími vadami, které vznikly například příliš rychlým ochlazením kovu. Některé mince jsou tak recyklovány a nikdy se nedostanou do oběhu.

Muž napravo dává všechny mince na tyč a provádí poslední fázi leštění. Muži nalevo stoupají na mince ve velkém moždíři. Proč, to mi bohužel není známo, pokud někdo má tyto informace, rád se o ně podělím a zde je zveřejním.

Dále se mince omývají od pilovacího prachu a jiných nečistot, což provádí muž napravo ve velké kádi. Když jsou mince omyty, muži nalevo mince osuší, aby se předešlo brzké korozi.

Muži napravo leští vnitřní hrany mince na podložce ze slámy. Na levé straně obrázku muži vplétají mince do řetězců po standardním počtu 300 nebo 500 mincí.

Tito muži hromadí a počítají řetězce mincí. Muži uprostřed prohlíží mincovní řetězce a kontrolují, zda je vše v pořádku. Muž nalevo opět počítá celkové řetězce a vše zaznamenává do velké účetní knihy, kterou má položenou na zemi.

Tento obrázek ukazuje zmocněnce mincovny jak dohlíží na skupinu nosičů, kteří odnášejí řetězce mincí do vládní kanceláře.

Mince se nyní pokládají na jeviště v samurajské vládní kanceláři. Mnoho dělníků klečí dole pod jevištěm a čekají na povolení vstoupit na podlahu kanceláře. Dva inspektoři (kabiya) poklekají a prohlíží výsledné mince, zatímco muž za nimi ohlašuje jejich příchod úderem na buben.

Toto je poslední etapa. Samurajští úředníci dohlížejí a schvalují výsledné mince. Meče, známka jejich důležitosti a majestátnosti leží na podlaze vedle nich. Vedoucí úředníků zcela vlevo si prohlíží několik vzorků mincí. Před nimi leží bílý dokument, pravděpodobně představující celkové sumy. Ostatní muži představují odpovědné osoby za správnou váhu a navazování řetězců mincí a představitelé dalších oddělení mincovny.

Proces výroby mincí je nyní zcela hotový.

Hyperinflace

Sun, 24 Feb 2008 12:37:53 +0100

Za hyperinflaci se označuje taková situace, kdy státní banka spolu se zbytkem bank zvyšuje množství peněz tak rychle, že ceny rostou tempem tisíců či milionů procent. Cena věcí se zvyšuje doslova před očima. Během několika hodin se může zdvojnásobit, za rok se zvýší i více, než milionkrát. Při hyperinflaci se ceny zvyšují tak rychle, že první starostí všech lidí, jakmile dostanou nějaké peníze, je tyto peníze utratit za nějakou věc.

Lidé dostávají peníze každý den, někdy i častěji. Manželky dělníků čekají u bran továrny a s výplatou ihned utíkají do obchodů a nakupují základní potraviny a oblečení. Kdyby se zdržely třeba jen o hodinu, bude všechno stát o něco víc a peníze již nebudou stačit. Hyperinflace rovněž zničí veškeré úspory v penězích. Někdo mohl celý život pilně pracovat a střádat peníze a naspořil dost, aby z toho v důchodu žil na vysoké úrovni. Hyperinflace z jeho úspor postačujících na dvacet let důstojného života rázem udělá částku, za kterou si zle koupit třeba krabičku zápalek. Pro celé hospodářství to představuje naprostou zkázu a úplné ožebračení většiny lidí. V konečné fázi lidé přestávají používat peníze a vracejí se k přímé směně za nějaké cenné komodity, jako je například tabák, který neztrácí hodnotu tak rychle jako státní papírové peníze. Nejznámějším příkladem hyperinflace je Německo okolo roku 1923.

Na začátku první světové války v roce 1914 německá říšská banka zrušila směnitelnost marek za zlato. Lidé již nemohli své bankovky přinést do banky a požadovat zlato, zůstaly jim v rukou jen papírové peníze. To byl osudný okamžik, který umožnil roztočení kol inflace. V dalších letech říšská banka ochotně pomáhá financovat válečné výdaje. Množství peněz se během války zvýšilo čtyřnásobně. Za necelé čtyři roky to je sice velký nárůst, ale sám o sobě by nepostačoval ke zničení ekonomiky země. Německé vládě však zoufale chyběly prostředky k úhradě výdajů. Vyhledala tedy opět pomoc říšské banky, která natiskla nové marky, s nimiž vláda platila. V říjnu 1923 vláda hradila více než 99% svých výdajů nově natištěnými markami. Pouze 0,8% jejich příjmů tvořily daně. Do konce roku 1923 banka natiskla přes 496 trilionů marek, tedy 496 000 000 000 000 000 000 Marek.

V roce 1923 pro říšskou banku pracovalo 300 papíren vyrábějících bankovní papír a bankovky se tiskly dnem i nocí ve 150 tiskárnách na 2000 tiskařských strojích. Kupní síla peněz tak tedy doslova mizela před očima. Dělníci dostávali výplatu dvakrát denně, některé podniky v době největší krize i třikrát denně. Pracovníci pokaždé měli půlhodinovou pauzu na vyřízení nákupů, protože pokud by otáleli do konce pracovní doby, donesli by domů ani ne polovinu jídla pro své děti, než když nakoupili ihned. V listopadu 1923 stál bochník chleba 140 miliard marek.Během let 1921 - 23 činil nárůst cen zhruba 5 000 000 000 000 (bilionů) procent.

Obchodníci nestíhali neustále měnit své ceny a uchýlili se k metodě multiplikátorů. Ceny byly stanoveny jako součin uváděné ceny a určitého faktoru. Uváděné ceny se tak neměnily, ale obchodníci pouze každou chvíli měnili jen násobící faktor. Ten se určoval z aktuálního kurzu marky k dollaru. Banky zaměstnávaly stovky operátorů na telefonních linkách, kteří se po zvednutí telefonu ohlašovali slovy "Sto miliard, prosím. Hezký den". To znamenalo, že v tuto chvíli se americký dollar prodává za sto miliard marek. Obchodník podle toho zvýšil násobící faktor a za hodinu volal znova. To už mohl být kurz například sto deset miliard marek za dollar. Německá hyperinflace zasáhla všechny občany Německa, nejvíce však střední třídu, chudí totiž neměli žádné úspory a tak neměli co ztratit. Naopak bohatí byli dost chytří a rychlí, aby své úspory přesunuli do bezpečnějšího zahraničí. V roce 1913 byla hodnota všech hypotečních úvěrů v Německu 10 miliard amerických dollarů. Po deseti letech, na konci roku 1923 by k úhradě postačoval jeden jediný americký cent. Přes všechny hrůzy hyperinflace toto není jediný, či nejstrašnější příklad. Nejdelší období hyperinflace zažil Sovětský svaz na začátku dvacátých let dvacátého století, který byl decimován válkou 26 měsíců. Hyperinflaci zažilo také Maďarsko v letech 1945 - 46.

V Maďarsku vzrostla cenová hladina o 4,19 trilionu procent, tedy 4 190 000 000 000 000 000%. V roce 1946 činila míra inflace 19 000%. V nejhorším měsíci červenci 1946 se ceny ztrojnásobily. Za maďarskou hyperinflací stála jako vždy státní banka. Ta rozhodla o obrovském nárůstu tisku nových papírových peněz, ze kterých vláda kryla své výdaje. I když zkušenosti Německa a Ruska dvacátých let byly naprosto jasné a děsivé, maďarská vláda se z nich nepoučila.Výsledkem byla zničená ekonomika a ožebračení všech lidí, kterým po druhé světové válce ještě zbýval nějaký majetek. Poštovní známka v roce 1946 stála 500 000 000 000 000 000 Pengö, proto pošta přestala psát cenu na známky a nahradil ji pouze textem "známka na dopis". Další nejdelší a nejhorší epizoda inflace v historii Evropy se odehrála v Jugoslávii za vlády Slobodana Miloševiče v letech 1993 - 94. V lednu 1994 činila míra inflace 300 milionů procent. Během 15 měsíců vzrostly ceny zhruba o 5000 bilionů procent.

Jeden americký reportér provolal přes dvacet hodin mezinárodních hovorů z Bělehradu, které v té době měly tržní hodnotu asi 5000 dollarů. Během dvou týdnů, které uplynuly od doručení vyúčtování jeho splatnosti stačil na úhradu účtu méně, než jeden cent. Telefonní společnost tak vlastně poskytovala své služby zdarma, ale svým dodavatelům v zahraničí musela platit propojovací poplatky v dollarech v plné výši. Takto zkrachovalo mnoho firem a podniků.

V Zimbabwe v roce 2003 způsobovala vláda rovněž vysokou míru inflace. Pokusila se ji však skrývat tím, že odmítla tisknout bankovky vyšších hodnot. Běžně se tedy stávalo, že člověk při platbě musel odpočítávat několik set bankovek, aby mohl zaplatit. Ani za bankovku nejvyšší hodnoty 500 zimbabwských dollarů si nešlo koupit pivo, které stálo 650,- Z$. Role toaletního papíru stála 1000,- Z$. Uvážíme-li, že běžná role obsahovala 72 útržků, pak je vidět, že za 1000,- Z$ si člověk mohl buď koupit těchto 72 útržků v roli, nebo na místo nich použít 72 desetidollarových bankovek místo toaletního papíru a ušetřit tak 280,- Z$, Zimbabwe je tak patrně první zemí v historii, kdy peníze mají menší hodnotu než toaletní papír. Hodnota papírových peněz tedy může klesnout na nulu, protože nejsou kryty žádnou komoditou, kterou by šlo využít jinak než jako peníze. Naproti tomu zlaté mince nikdy nemůže hyperinflace postihnout. I kdyby lidé zlato zcela odvrhli jako prostředek směny, stále z něj bude možné vyrábět šperky, nebo vždy najde využití v průmyslu, elektrotechnice či zubním lékařství. Hodnota zlata tedy nikdy neklesne na nulu. V případě hyperinflace však ztrácí peníze celou svou hodnotu a stávají se z nich bezcenné kusy papíru. Při hyperinflaci se tak může stát, že i papír, který má na počátku zanedbatelnou hodnotu, má vyšší tržní sílu než peníze samy o sobě. Doufejme, že se svět z těchto hrozivých hyperinflací poučí a zabrání státním bankám páchat takovéto katastrofy. Inflací máme dnes mnohem více, než v dřívějších dobách a od diktátorských, či demokratických režimů se v tomto ohledu způsoby zneužití státních peněz nijak neliší.

Mince, numismatika a sbírání...

Fri, 30 Nov 2007 12:03:48 +0100

Nejvíce dotazů z diskusního fóra i z mé mailové schránky, patří především ceně a ocenění mincí, nikoliv napříkad kterou hodnotu představovala a kterému panovníkovi náležela, což mne docela mrzí - ale na druhou stranu je to zcela intuitivní a přirozená reakce, neboť kdybych já nalezl starou minci a byl neznalý věci, také by můj první dotaz směřoval na to, kolik za ni dostanu milionů :). Z tohoto vychází také časté zklamání laika, vlastnící minci z r. 1800, když se dozví, že hodnota této mince je sotva padesát korun v perfektní zachovalosti. Mimochodem - stáří tedy není ekvivalentem ceny, to představuje ročník, mincovna a stav.

Sběratelství samotné má však hlubší význam pro osoby, které mají trochu romantiky v srdci a zamýšlí se především nad historickou, duševní až magickou atmosférou doprovázející osud každé mince, která doputovala až do našich rukou. Kdo s ní asi platil a co vše si za ni koupil? Jakou prací si na ni vydělal? Nebo snad kvůli hrstce stříbrňáků na které se díváme byla kdysi prolita krev a urozený měšťan zabit a oloupen? Tyto otázky by měly vyvstat každému správně zapálenému človíčkovi, jež se rozhodl ponořit do světa numismatiky a započal sbírat tyto úžasné předměty, které se nazývají mince.

Výhoda tohoto sběratelského oboru je v nepřeberné škále a rozmanitosti ražeb, období, panovníků, druhů, motivů, nominálů a dalších a dalších způsobů rozdělení a tímto si také každý vybere opravdu to své. Ze začátku se každý začínající sběratel snaží vlastnit co nejvíce všech ražeb ze všech možných zemí a teprve po delším čase přijde k myšlence, že nemá dostatek prostředků, času, možností a že by musel žít 300 let a mít několik desítek milionů k tomu, aby vše uceleně sesbíral v jeden kompletní soubor. Proto se zkušenější sběratelé zaměřují pouze na jeden okruh sbírání, například pražské Groše, který však vyžaduje studium a znalosti dobové problematiky, zkoumání jednotlivých ražeb a hledání nejlepších "kousků" z daného odbobí. Protože ne množství, ale především kvalita a rarita jsou zárukou opravdové cennosti jednotlivých mincí. Jsou sběratelé, kteří mají sesbíráno dle typu mnoho panovníků, to ano, ale jejich mince jsou v tak špatném stavu, že bych se je bál komukoliv ukázat. Kvalita trošku horší se odpouští (např. mince s otřelými, či splynutými detaily) sbírá-li se typově, ale kvalita nečitelná, poškozená, naražená, zoxidovaná, či zkorodovaná nikoliv. Pro tento příklad je opravdu nejvýstižnější přísloví, že v kvantitě opravdu není kvalita.

Vyhledávání kvalitních ražeb je otázkou časové náročnosti a co bychom si nalhávali, také věru otázkou finanční. Zatím co ještě poněkud nedávno šlo z běžného platu na renomovaných aukcích pořídit mnoho kvalitního pro potěchu oka i duše, dnes je to již prakticky nemožné, bavíme-li se o tisícových položkách u vzácnějších historických ražeb. Vzácné mince se rok od roku šplhají do astronomických částek a mnoho osob (obchodníků, šmelinářů) si bere numismatiku spíše jako artikl pro způsob výdělku, či přivýdělku. Pokud se na internetové aukci divíte, kolik mincí vždy prodává jeden člověk, nikdy mu prodejní materiál nedochází a nikdy není tzv. na suchu, vězte, že toto není sběratel, ale obchodník. Na toto doplácejí hlavně laici, kteří netuší, že jinde nebo u někoho jiného lze tuto minci pořídit levněji a v lepším, či minimálně stejném stavu.

Dochází také k nekorektnímu přístupu a nedostatečnému prověřování původu ražeb i na oficiálních aukcích renomovaných společností. Mnoho kupujících bylo přímo oklamáno slůvky "pozdější ražba", což je v přeneseném slova smyslu novoděl původní mince. Tento pojem vymysleli obchodníci za účelem zkrášlení názvu "novoražba" - nově vyražená mince. Nejeden začínající sběratel, který chtěl vydražit takovou položku, marně hledal v katalogu tento výraz, protože si skutečně myslel, že se jedná o oficiální a původní doražbu.

Například zlatý dukát 1915, který se razí dodnes, stejně jako stříbrný Levantský tolar Marie Teresie 1780 SF. I když tyto mince nesou datum ražby 1915, či 1780, mohou být klidně vyraženy v roce 2007. Tyto mince mají skutečně pouze cenu kovu, jako mince obchodní. Toto mnoho laiků neví a ani si to neuvědomuje. Katalogová cena tolaru 1780 SF je v běžném stavu (1/1) uvedena na nějakých 150,- korun. Na internetových dražbách však jde právě laiky vydražit např. za 800,- korun.

A u internetových aukcích také zůstaneme. Za své na nich bere záměrně nadnesená chyboražba, což je útok především na laické sběratele, což si nyní vysvětlíme. U takové "chyboražby", která ve skutečnosti žádnou chyboražbou není, se jedná o vynesení některého kazového detailu na minci (ryska, nedoražený okraj, mírně posunuté vroubkování na okraji, umělé poškození vlivem chemické rekce) jako "raritní a úžasnou odchylku, která se na ostatních mincích tohoto druhu nikdy a nikde nevyskytuje". Znalý sběratel se nad těmito detaily nepozastavuje, protože ví, že ve vyražených stovkách milionech kusů např. jednokorunových československých mincí, se musí zákonitě vyskytovat zmetek, poškození, nebo nedoražení. Někdo se tohoto naopak chytne a díky šikovnému odprezentování, o jak úžasnou věc se jedná, lidé na takovou aukci v domnění že vydraží něco úžasného, přihazují. Realita je ovšem taková, že těchto zmetků je skoro více než mincí běžných. Přesto, že zkušený ví a kroutí nad tímto hlavou, laik přihazuje jako smyslu zbavený. Inu, i taková je realita a obraz sběratelství. Ale všude, jako i zde se najdou vykukové a podvodníčci, kteří se snaží zuby nehty vydělat na neinformovanosti ostatních. Leč taková je doba a v naší české povaze už je toto snad dokonce zakotveno.

Naopak něco jiného jsou mince, u kterých se jedná o skutečné chyboražby, například rub oproti líci otočen o 240°, či chybějící číslice, nebo texty na minci. Ale ani ty cenově nejdou do závratných výšin. Sběratel od sběratele se mění názory na takové ražby, tudíž pro někoho mají cenu třeba několik set korun, naopak někdo by je nechtěl ani zdarma, protože jej jednoduše nezajímají. Je třeba podotknout, že mincí nekvalitních bylo od dob počátku ražení české měny, to jest od roku 1918 doposud, velmi mnoho a v kilech takovýchto mincí s jistotou vždy nějaké "rarity" najdete.

Mincí často vzpomínanou je 5 haléř 1924, naše nejvzácnější oběžná mince, která ve skutečnosti vlastně nikdy neobíhala a ostatní vzácné české mince, které nebyly oficiálně vydány či měly být zničeny a nemnoho se jich dochovalo. Pro mnoho lidí jsou tyto mince, jak už bylo řečeno, více obchodním artiklem, než proto, že by jim snad tato mince chyběla ve sbírce. Protože kdo nyní koupí například 5 haléř 1924 za čtvrt milionu a o několik let později jej bude opět dražit, dostane za tuto minci mnohonásobně více, než do ní investoval. Více než je zdrávo, lidé do diskusních for píší o tom, jak v podkroví na chalupě po babičce v zapadlé vesničce kdosi našel sedm takovýchto pětihaléřů. Historky jsou to věru úsměvné, když uvážíme, že tato mince se dostala do rukou pouze vyvoleným, vysoce postaveným bankovním pracovníkům tehdejší doby. Protože o tuto minci byl enormní zájem již v době svého původu, to znamená v letech třicátých, činí to z ní minci prakticky nedostupnou pro běžnou veřejnost. Pokud tedy Váš předek z rodiny nezasedal v radě tehdejší národní banky, máte prostě smůlu, stejně jako já. Stejně tak jako ti, jež píší o těchto romantických "nálezech". Mnoho falz této mince je také rozšířeno. Odhalit falzum naštěstí lze, ale je na to potřeba odborníka, který vám zaručí akreditované jednání. Pouhým okem zle kolikrát falzum odhalit velmi těžce. Bývá například upravený letopočet mince jiného ročníku, tak že je do něj je vsazena jiná číslice. V případě našeho pětihaléře bývá směněna poslední číslice z r. 1923 za čtyřku na konci. Tyto falza jsou velmi povedené a technika padělatelů je na velmi vyspělé úrovni. Jak už bylo řečeno, dnes už si bohužel nemůžeme být ani na oficiálních velkých aukcích na naší půdě s celoevropskou návštěvností jisti, zda náhodou vzácná mince, která se zde draží, není náhodou padělkem. V tomto organizace, která se zabývá jejich odhalováním, poněkud zaspala. Proto je každá vzácná mince opatřena certifikátem o pravosti a bez něj, pokud se Vám někdy poštěstí, vzácnou minci opravdu nekupujte.

Numismatika je pro někoho výdělečným artiklem a nezajímá se o cenu historickou, ale jen o chladné prodávání a výdělek. Pokud však prodává mince sběratel, znamená to pro něj především zbavení se tzv. numismatických přebytků - výměnu horších kousků za krásnější, nebo jiné druhy, které nastřádal a nyní se mu nehodí. Obratem tedy peníze z prodeje putují opět a jen do dalších, nových mincí. Sběratel-prodejce tedy za ně chce dostat alespoň zlomek ceny, kterou do těchto mincí investoval. Nechce na laikovi vydělat, ale spíše mu poradit. A o to, pokud mohu mluvit za sebe, se například právě tímto článkem snažím. Tento krásný koníček proto opravdový romantický sběratel, pokud mu to všechny možnosti dovolují, provozuje jen pro jednu věc: pro radost ze sbírání.

Mince Ferdinanda V.

Thu, 05 Jul 2007 18:08:12 +0200

Ferdinand I. Dobrotivý, též Ferdinand V., (19. dubna 1793 Vídeň - 29. června 1875 Praha) z Habsbursko-Lotrinské dynastie byl rakouský císař v letech 1835-1848, poslední korunovaný český král a král uherský. V roce 1830 byl v Prešpurku (nyní Bratislava) korunován na krále uherského. V roce 1835 se po smrti otce, císaře Františka I., stal rakouským císařem a 8. září 1836 se nechal korunovat na českého krále jako Ferdinand V. Trůnu se vzdal 2. prosince 1848 ve prospěch synovce Františka Josefa I. Zemřel na Pražském hradě 29. června 1875. I když byl formálně císařem, panovala za něj státní rada, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a zasedal v ní kníže Metternich a český hrabě František Antonín Kolovrat.

Mincovny za vlády Ferdinanda V.:

A - Vídeň

B - Kremnice

K.B. - Kremnice (jen na ražbách 1848)

C - Praha

E - Karlovský Bělehrad

M - Miláno

V - Benátky

Z.V. - Zecca Venezia - Drobné mince 1848 - 49

Mince Františka II.

Thu, 21 Jun 2007 21:26:00 +0200

František I. se narodil 12. února 1768 ve Florencii jako syn císaře Leopolda II. a jeho choti Marie Louisi (španělské). Po smrti svého otce nastoupil 1 března 1792 vládu a vládl do roku 1835. Postupně byl korunován na krále uherského-6.6.1792 v Pešti, na římsko-německého císaře-14.7.1792 ve Frankfurtu n.M., a na českého krále-9.8.1792 v Praze.V tomto roce začíná první koaliční válka Rakouska a Pruska proti revoluční Francii. Válka končí pro Rakousko neúspěšně,je nuceno uzavřít v říjnu 1797 v Campo Formiu mír a ztrácí Belgii a Lombardii. Jako odškodné na čas získalo Benátsko, Istrii a Dalmacii (již předtím získalo Západní Halič). V květnu 1799 vstupuje rakousko do druhé koaliční války proti napoleonské Francii .

Účastní se jí po boku Ruska. I tato válka končí pro Rakousko neúspěšně. Třetí koaliční válka trvala krátce od srpna do prosince 1805 a je spojena s drtivým vítězstvím Napoleona v "bitvě tří císařů" u Slavkova. Mír byl uzavřen 26. prosince 1805 v Prešpurku.Rakousko přišlo o Benátsko, Istrii, Dalmácii a část Tyrolska. Hlavním důsledkem této války byl zánik svaté říše římsko-německé, František I. se 6.srpna 1806 vzdal titulu římského císaře a oznámil rozpuštění impéria.Čtvrtá koaliční válka trvala od dubna do října 1809, po porážce ztrácí monarchie další území Salcbursko,část Horního Rakouska a území v jihoslovanských oblastech. To vše zavinilo v Rakouském hospodářství státní bankrot v únoru 1811. V roce 1810 ce stali František I. a Napoleon na čas spojenci. František provdal svoji dceru Marii Luisu za Napoleona a v březnu 1812 uzavřeli spojeneckou smlouvu. V srpnu 1813 začíná poslední pátá koaliční válka proti Francii, v říjnu je Napoleon poražen v bitvě národů u Lipska. Francie byla vrácena do původních hranic(které měla v roce 1792) pařížským mírem 30. 5. 1814. František I. si 11.8.1804 přisvojil titul dědičného císaře rakouského. Po zániku Svaté říše římské národa německého 1806, si habsburský stát přisvojuje znak dvouhlavého orla. Aby se zdůraznilo že je to současně také české a uherské království, začalo se užívat značky C.K. - císařské, královské. V roce 1812 dostala habsburská říše i oficiální název - "Císařství státu rakouského". Císař František I. byl čtyřikrát ženat, poprvé - 8.1.1788 s Alžbětou Vilemínou, podruhé - 19.9.1790 s Marií Terezií princeznou neapolsko-sicilskou, potřetí - 6.6.1808 s Marií Luisou Beatrix, počtvrté - 10.11.1816 s Karolinou Augustou dcerou bavorského krále Maxmiliána Josefa. Měl jednoho syna s druhou manželkou Marií Terezií princeznou sicilsko-neapolskou, Ferdinanda. Zemřel 2. března 1835 ve Vídni.

Mince Františka I./II. jsou mým oblíbeným sběratelským obdobím. Krása ražeb vynikne zejména v bezchybné kvalitě mincí. Mnoho numismatiků tvrdí, že měděné krejcary nejen tohoto období jsou bezcenné, ale obávám se, že je to pouze zaryté klišé. I pro zkušeného numismatika je mnohdy obtížné sehnat měděné mince v nádherném stavu. Z ražeb tohoto panovníka se dá vytvořit velmi pěkná sbírka.

Mincovny za vlády tohoto panovníka:

A - Vídeň
B - Kremnica (SK)
C - Praha
D - Salzburg (Solnohrad - razila r.1800 a 1809)
E - Karlovský Bělehrad (RO)
F - Hall (DE)
G - Velká Baňa (RO) H - Gunzburg (DE)
M - Miláno (IT)
O - Oravica (RO)
S - Smolník (SK)
V - Benátky (IT)

Ukázka některých měděných ražeb:

Ukázka měděných ražeb 1812, 1816:

Ukázka stříbrných ražeb:

Ukázka inkusních chyboražeb měděných mincí:

Vznik a historie Československé měny II.

Thu, 21 Jun 2007 13:10:59 +0200

Poválečný stav: socializace peněžnictví

Košický vládní program postavil peněžní i úvěrový systém "pod všeobecné státní vybavení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství". Tím výrazně určil směr k postupné socializaci peněžnictví ke znárodnění bank a centrálnímu direktivnímu řízení.

Prvním krokem bylo zrušení české banky UNION, České eskompní banky a německých peněžních ústavů. Zároveň byly zrušeny filiálky říšsko-německých bank a úvěrová družstva v pohraničí. Byly obnoveny Pražská úvěrní banka a Legionbanka, které byly zrušeny během německé okupace. Do velkých bank byly zaváděny národní správy. Přípravou ke znárodnění bylo snížení počtu bank a jejich sloučení na osm bank v českých zemích a šest bank na Slovensku. Znárodňovacím dekretem prezidenta republiky ze dne 24. října 1945. Bylo rozhodnuto o přeměně velkých bank na národní podniky.

Pokračovala příprava radikální transformace bankovního systému na sovětský model. V červenci 1946 přijalo Národní shromáždění na návrh Komunistické strany Československa dvouletý hospodářský plán obnovy na léta 1947-1948, tzv.dvouletku. Směřoval k socializaci ekonomiky a koncentraci znárodněných bank. V českých zemích zůstaly tři banky (Živnobanka, Legiobanka, Moravská banka) a na Slovensku dvě banky (Slovenská banka a Tatrabanka). Byly pověřeny poskytováním provozních úvěrů. Poskytováním investičních úvěrů se zatím zabýval Československý reeskontní ústav a Zemská banka.

Únor 1948 a centrální řízení.
Proces bankovní centralizace byl urychlen po politickém převratu v únoru 1948. Vládním usnesením z 25. března 1948 byl počet bank dále snížen a byly vytvořeny dvě provozní banky: Živnostenská banka pro země české a Slovenská Tatrabanka pro Slovensko. V červenci 1948 Byla zřízena Investiční banka pro financování a kontrolu investic a pro poskytování dlouhodobých úvěrů. Zákonem o reorganizaci peněžnictví byly všechny banky podřízeny jednotnému řízení ministerstvem financí. V roce 1948 bylo centralizováno i lidové peněžnictví. Vznikly Okresní spořitelny a záložny sloučením všech záložen a spořitelen v okrese a Záložny a kampeličky místo dřívějších kampeliček. Centrální emisní bankou zůstávala Národní banka československá, která byla zestátněna. Vyvrcholením centralizace peněžnictví byl zákon z 9. března 1950 o Státní bance československé, kterým bylo československé bankovnictví reorganizováno podle sovětského vzoru jediné banky, tzv. monobanky v souladu s principem centrálního direktivního řízení ekonomiky. Základní funkcí státní banky měla být účast na sestavování hospodářského a finančního plánu státu, kontrola hospodářského plánu korunou, soustředění, řízení a kontrola oběhu platidel, plánování, řízení a sestavování platební bilance, řízení a usměrňování finančního a úvěrového a platebního styku s cizinou podle potřeb hospodářského plánu. Aby mohla tyto funkce plnit, měla banka proniknout celým hospodářstvím a podchytit akumulaci peněžních prostředků tak, aby je mohla podle směrnic ministerstva financí ditribuovat na místa plánované potřeby. Proto měla převzít funkci provozních bank a řídit činnost lidového peněžnictví jako sběrné sítě úsporných vkladů. Provádění měnové politiky a řízení peněžního oběhu bylo podřízeno centrálnímu řízení ekonomiky. Měnová politika a funkce peněz dostaly nové pojetí odpovídající nárokům na socialistické, direktivní řízení společnosti.

Peněžní reforma 1953.
Pro důsledné vytvoření "socialistického" peněžnictví a pro přechod k řízení peněžního vývoje v systému direktivního centrálního plánování se ukázalo jako nezbytné zbavit se "balastu" labilní peněžní situace, jak se utvářela po měnové reformě v listopadu 1945. Nový systém "řízení peněžního oběhu" chtěl začít s čistým, minulostí nezatíženým peněžním stavem. Bylo rozhodnuto o provedení peněžní reformy k 1. červnu 1953. Byla připravena ve velmi krátké době úzkou pracovní skupinou a postavena na těchto základech:
- Platidla z roku 1945 a z dalších let byla v částce 52,1 mld. Kč vyměněna za nová v silně redukovaném poměru, a to na 1,4 mld. Kč. Občanům, kteří nezaměstnávali žádnou pracovní sílu, bylo vyměněno na osobu 300 Kč starých peněz v poměru 5:1, jejich ostatní hotovosti a všechny hotovosti občanů, kteří někoho zaměstnávali se měnily v poměru 50:1.
- Prostředky , které byly na zablokovaných (vázaných) vkladech z měnové reformy v roce 1945 v částce 80 mld. Kč, byly anulovány.
- Mzdy a příjmy zemědělců za dodávky, sociální dávky a starobní důchody atd. se proplácely v poměru 5:1.
- Byl stanoven zlatý obsah koruny na 0,123426 g zlata. Podle toho se určil i poměr koruny k cizím měnám, např. 7,20 Kč k americkému dolaru. Bylo to zcela neadekvátní řešení. Starému kurzu 50 Kč/USD by reálně odpovídal nový kurz 10 Kč/USD.Koncem roku 1954 přestalo být Československo členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

"Normalizace".
V období normalizace se neustále přijímaly různé stranické dokumenty mobilizačního charakteru. Ale i po zmaření reformních snah v roce 1969 stále více pronikaly do metod centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro fungování peněz. Významnou změnou byl zákon z roku 1970 o Státní bance československé, která se stala méně závislou na ostatních centrálních orgánech a byla vedle nich vázána přímo na vládu. Zároveň byl upraven zákon o národohospodářském plánování, podle kterého byl měnový plán ČSSR zařazen do soustavy centrálních národohospodářských plánů. Bylo to výslovné přiznání významu měnové politiky i pro direktivní centrální řízení hmotných hospodářských procesů. Ve druhé polovině 80. let se začaly propracovávat předpoklady širší konvertibility koruny a začalo navazování opatrných, neformálních kontaktů s Mezinárodním měnovým fondem.

Hospodářské problémy.
Opětovným akcelerátorem reformního myšlení se stávaly narůstající hospodářské problémy, které se zvláště zřetelně projevovaly i při přetrvávající direktivnosti centrálního řízení právě v měnové a finanční oblasti. Především ekonomické vztahy k zahraničí a přetrvávající izolace výrobní struktury, cenových a mzdových relací i celkového hospodářského uspořádání od prudkých změn ve světovém dění vyvolávaly napětí v devizové oblasti s velmi negativními dopady na vnitřní měnové poměry. Peněžní emise se dostávala do výrazně inflačního trendu. Hlavním inflačním faktorem se stával vysoký nárůst zásob v podnicích, zejména tzv. rozpracovanosti, na kterou se vyplácely mzdy, aniž proti nim stál odpovídající nárůst nabídky na trhu zboží a služeb. Stejný účinek měl stále problémový růst nedokončené investiční výstavby.Struktura výroby i její rozsah neodpovídaly poptávkovým, zejména exportním zájmům a potřebám. Neefektivnost a nerozvážnost, ekonomického vývoje v centrálně plánované ekonomice nastolily nezbytnost nových ekonomických reforem. V rámci reformních pokusů byly v roce 1988 zahájeny také přípravné práce na reformě čs. bankovnictví. Politicko-ideologické limity však byly při přípravě změn v ekonomice nepřekročitelné. Zásadní formování moderního bankovního systému umožnil teprve listopad 1989.

Ekonomická transformace.
V listopadu 1989 došlo k historickému zlomu v politickém, hospodářském a kulturním životě národa. Systém centrálního ekonomického řízení, který i přes snahu o zavádění tržních prvků do některých oblastí hospodářského života v závěru 80. let nebyl schopen překročit svůj stín a dát ekonomice reálný směr k prosperitě, byl nahrazen návratem k demokratickým a liberálním principům. Dědictví systému centrálního direktivního řízení bylo ve srovnání se západoevropskými zeměmi v kritickém stavu. Výkonnost ekonomiky - vyjádřená hrubým domácím produktem na obyvatele - byla v roce 1989 zhruba na úrovni 30 až 35%, ve struktuře výroby převažovaly obory s nízkým stupněm zhodnocování vloženého kapitálu, podnikovému řízení i technice výroby chybělo moderní "know-how", cenové a mzdové poměry byly zcela odtrženy od vývoje na světových trzích. V diskusích o strategii k překonání této situace byl posléze odmítnut názor o postupném reformování dosavadního systému. Převládlo přesvědčení o nezbytnosti jeho radiální a komplexní transformace, a to s nejnižšími společenskými, sociálními a ekonomickými náklady. V květnu 1990 projednala federální vláda koncepci základních směrů ekonomické transformace. Tato koncepce byla dále upřesněna a v září 1990 přijata Federálním shromážděním. Prïoritní oblastí se stala měnová politika spolu s fiskální politikou.

Změny v řízení měnové politiky.
Zákon o Státní bance československé z prosince 1991 stanovil jako hlavní cíl měnové politiky zabezpečovat stabilitu měny, tj. relativní stabilitu cenové hladiny (vyjádřenou nízkou inflací) a kurzu koruny. Šlo o náročnou měnovou koncepci, jejíž realizace probíhala počátkem 90. let v podmínkách radikální transformace ekonomiky, pro kterou byla charakteristická ještě nedokončená náprava cenových relací, pomalá restrukturalizace výroby, nedostatečně rozvinutý finanční trh, přetrvávající institucionální a legislativní prostředí a velmi nízká liberalizace kapitálových toků. K tomu přistupoval i počátek dalekosáhlé privatizace státního majetku v bankovní a výrobní sféře. Této situaci odpovídal i vývoj schématu a nástrojů řízení měnové politiky. Bylo proto nezbytné opírat se zpočátku o přímé, administrativní metody emisní politiky, především o určování úvěrových a úrokových limitů, jimiž byl řízen celkový objem a maximální cena úvěrů, které mohly obchodní banky poskytovat podnikům. Od počátku roku 1991 bylo určování celkového objemu úvěrů nahrazováno jednak určováním vývoje peněžní zásoby, tedy celkového množství peněz v zemi, a jednak fixním kurzem koruny. Využívání fixního kurzu jako "nominální kotvy" měnového vývoje vyplývalo z jeho vlivu na vývoj cenové hladiny v podmínkách malé otevřené ekonomiky a bylo důležité i pro politiku postupné liberalizace státem regulovaných cen. Přímé měnové nástroje byly potupně rušeny a nahrazovány nepřímýmí nástroji. Změny v kurzové oblasti směřovaly k dosažení takové úrovně kurzu koruny, která by byla jednotná pro všechny subjekty a pro všechny devizové operace v podmínkách omezené vnitřní směnitelnosti koruny, jak byla zavedena v rámci liberalizačních kroků od počátku roku 1991, a kterou by bylo možné udržovat beze změny co nejdelší dobu.

Rozvoj bankovního systému.
Vznik samostatné České republiky a krátce poté provedena měnová odluka znamenaly i vznik samostatného bankovního systému. Ten zahrnuje Českou národní banku jako centrální banku, komerční banky a pobočky zahraničních bank. Chod národního hospodářství je každý den spojen s miliony peněžních transakcí v objemu stovek miliard korun. Ten spolu s privatizací, pokračujícím rozvojem soukromého sektoru i dynamickým růstem liberalizovaného zahraničního obchodu vytvářel velkou poptávku po službách bank. Banky nabízely podnikům i široké veřejnosti stále se rozšiřující a stále modernější škálu produktů a služeb. Bankomat a platební karta se rychle staly běžnou součástí života, stejně jako počítače, Internet, mobilní telefony a s nimi i služby elektronického bankovnictví. Transformace bankovnictví v moderní tržní odvětví neproběhla bez otřesů. Šestnáct bank zbankrotovalo nebo bylo zlikvidováno. Stát musel vynaložit nemalé prostředky na ozdravení některých bank před jejich privatizací. Na některé banky bylo nutné uvalit nucenou správu. Vysokou cenu za stabilizaci bankovního sektoru zaplatily prakticky všechny transformující se země. Od roku 1989 zaznamenalo bankovnictví nebývalý rozmach a technický pokrok. Bankovnictví je dnes moderní, technicky velmi dobře vybavené odvětví, které je propojeno s mezinárodními finančními toky. Je to i odvětví, které se v rozhodující míře spoléhá na zázemí, know-how a nepřerušenou tradici kvalitního poskytování služeb představovanou silnými zahraničními partnery, jejichž obchodní jména mají vysokou prestiž.

Vývoj v letech 1990-1992.
Hospodářský a měnový vývoj České a Slovenské Federativní Republiky v těchto letech byl poměrně příznivý. Zvláště v náročném prostředí prvních kroků ekonomické transformace, zejména radikálního vstupu do dalekosáhlé privatizace, cenové liberalizace, zavádění vnitřní směnitelnosti koruny, prosazování tržních principů atp. Docházelo zároveň k pronikavým změnám ve struktuře zahraničních obchodních vztahů, když se po rozpadu socialisticky konstruované Rady vzájemné hospodářské pomoci v Moskvě orientovaly na vyspělé západoevropské země. Pokles výkonnosti ekonomiky měřený meziroční změnou reálného hrubého domácího produktu byl relativně malý a trval krátce.Byl poznamenán i výraznějším snížením produkce neprodejných výrobků, která byla typická pro dřívější systém (tzv. výroba na sklad), neměla užití, takže pouze opticky zvětšovala výkonnost ekonomiky. Příznivý vývoj inflace byl do jisté míry předznamenán příznivými výchozími podmínkami. Československá ekonomika si i v systému centrálního řízení i před rokem 1989 zachovala poměrně rovnovážný měnový vývoj. Významnou úlohu při stabilizaci cenového vývoje sehrála restriktivní - od roku 1992 spíše neutrální - měnová politika a v jejím rámci fixní kurz koruny jako "nominální kotva", tedy jako stabilizátor cen obchodovatelného zboží. Příznivý vývoj účtu platební bilance i první signály zvýšeného přílivu zahraničního kapitálu ve formě přímých investic a posilování devizových rezerv čerpáním prostředků od nadnárodních institucí, zejména od Mezinárodního měnového fondu, umožňovaly postupně zmírňovat či dokonce rušit některé nástroje řízení devizového hospodářství.

Rozdělení ČSFR.
Po složitých politických jednáních bylo rozhodnuto o rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky k 1. lednu 1993. Vznikla Česká republika. K tomuto datu vznikla na základě zákona č. 6/1993 Sb. Česká národní banka, která v plné míře navázala na činnost bývalé Státní banky československé, vykonávající podle zákona z prosince 1991 všechny standardní funkce centrální banky. Rozdělení společné federativní republiky proto nemělo významnější vliv na transformaci ekonomického systému a bankovnictví. Bilance Státní banky československé byla rozdělena mezi oba nástupnické státy. Úvěry poskytnuté bankám (resp.depozita bank) byly rozděleny územně podle sídla bank, aktiva či pasiva vůči Mezinárodnímu měnovému fondu v poměru 2,29:1, pohledávky za federálním rozpočtem a devizové rezervy v poměru 2:1. O oddělení české měny od dřívější československé měny bylo rozhodnuto zvláštním zákonem v únoru 1993. Tímto dnem vznikla české měna, jejíž jednotkou se stala koruna česká. Přechod na novou měnu zahrnoval především:

- převedení všech vzájemných závazků a pohledávek k tomuto dni v poměru 1:1
- kolkování federálních bankovek nejvyšších nominálů (100, 500, 1000)
- fyzickou výměnu bankovek podléhajících okolkování rezidentům i nerezidentům
- přípravu soustavy bankovek a mincí nové české měny, zajištění jejich výroby, a to zčásti v zahraničí, jejich transport, uložení a vydání do oběhu
- stahování a ničení bankovek a mincí dosavadní měny vč. okolkovaných bankovek

Vznik české koruny.
V září roku 1992 bylo již zřejmé, že Česká a Slovenská Federativní Republika se brzy rozdělí na dva samostatné státy. Bylo třeba započít neodkladně s přípravou vlastních peněz České republiky. Zatímco práce na návrzích bankovek byly již zahájeny, neboť bylo možné využít připravovaných návrhů nové soustavy československých peněz a výsledků soutěže, v níž zvítězil akademický malíř Oldřich Kulhánek, u mincí byla situace jiná. Obvyklý způsob vyhlášení veřejné anonymní soutěže nebyl pro krátkost doby možný. Bylo proto vyzváno šest osvědčených účastníků soutěží na československé mince, aby vypracovali návrhy na korunovou minci, budoucí peněžní jednotku České republiky. Všichni autoři požadovaný termín přes nezvykle krátkou dobu splnili. Předložené práce posoudili nezávislí odborní experti, kteří za nejlepší označili návrh akad. sochařky Jarmily Truhlíkové-Spěvákové se stylizovanou svatováclavskou korunou. Dále nevrhli, aby na příštích oběžných mincích České republiky byl používán symbol českého lva bez štítu. Bankovní rada stanovisko expertů potvrdila a požádala, aby strana korunové mince byla doplněna textem "KORUNA ČESKÁ". Základ soustavy oběžných mincí České republiky byl položen.

Vznik a historie Československé měny I.

Thu, 21 Jun 2007 13:00:14 +0200

Takzvaným měnovým zákonem z 10. dubna 1919 byla zavedena koruna československá (Kč) a stanoveno, že "jedna koruna československá se počítá za jednu korunu rakousko-uherskou". Přijalo se dosavadní označení "koruna". Mezi návrhy na název nové měny, byly také "Československý frank" či "Sokol" pro haléře pak název "stotiny". Další cestou k provedení měnové restrikce a k postupnému zhodnocování nové měny byla dávka z majetku a z přírůstku majetku podle zákona z 8. dubna 1920, kterou Rašín považoval za "korunu reformní politiky". Měla odčerpat inflační peníze, které přišly do oběhu během války. předpokládal se výnos v rozsahu 20-25 mld. Kč.Tento záměr se však nezdařil, docházelo k daňovým únikům a k potížím s inkasem dávky. Prvním penízem nového státu byla stokorunová státovka s datem 15. dubna 1919. I když nový stát vznikl v roce 1918, oficiální mince se začaly razit až v roce 1921. Z důvodu toho, že Kremnická mincovna byla rozkradená a zůstaly doslova jen holé zdi. Dále v poválečné Evropě bylo obtížné sehnat razící stoje. První mincí byl dvacetihaléř 1921. První korunová mince byla uvedena do oběhu v roce 1922. První bankovkou byla dvacetikoruna s datem 1. října 1926, která šla do oběhu až v roce 1927.

Měnová stabilizace.
Restrikce peněžního oběhu při měnové reformě v březnu 1919 a při zavádění dávky z majetku nepřinesla žádoucí efekt pro realizaci základní koncepce Rašínovy politiky, kterou bylo snižování cenové hladiny. Po Rašínově tragické smrti v únoru 1923 byl zvolen jiný postup - a to zvyšování kurzu koruny v zahraničí tak, aby vysoký měnový kurz působil přes tlak na vývozní ceny deflačně na domácí cenovou hladinu. Pro podporu kurzu koruny byly přijaty i zahraniční devizové úvěry. Nastalo údobí deflační politiky. Snižovala se domácí cenová hladina, ale s vážným negativním dopadem na export, na výrobu i zaměstnanost. Státní rozpočet se dostal do deficitu a banky do vážné krize likvidity. Musela být přijata řada sanačních opatření. Negativní jevy nakonec natolik převážily, že vláda na jaře 1925 opustila koncepci deflační politiky, a to i formálně při návrhu zákona o založení Národní banky Československé striktním požadavkem stabilizovat měnový kurz. Přešlo se k politice měnové stabilizace.

Zlatá rezerva.
Základním cílem měnové politiky Rašína a jeho nástupců bylo dosáhnout spojení české koruny se zlatem a zařadit Československo mezi země zlatého standardu. Program postupného přechodu ke zlaté měně byl závislý na vytvoření dostatečné zlaté rezervy budoucí emisní banky. V zájmu urychlení tohoto procesu postupoval Rašín trojí cestou:

- Výzva k vytvoření "zlatého pokladu republiky" dobrovolnými dary. Vhodně se využilo poválečného vlasteneckého nadšení. I když se sešlo například 94 520 zlatých mincí a medailí či 65 kg ryzího zlata ve zlomcích, výsledek byl spíše psychologicko-politický než měnový a z hlediska množství nehrál ve zlaté rezervě roli.
- Vypsání vnitřní valutové půjčky zákonem z 25. února 1919, kterým byla vláda zmocněna vypsat čtyřprocentní půjčku ve zlatě a ve valutách. Setkala se s nečekaným úspěchem (3260 kg ryzího zlata, 270025 kg stříbra atd.). Byla splacena do roku 1926, přičemž věřitelé běžně požadovali splácení v korunách.
- Vyhlášení nabídkové povinnosti valut a deviz a zákaz vývozu zlatých mincí a nezpracovaného zlata a stříbra.

Teprve stabilizace měnového vývoje ve druhé polovině 20. let při vyrovnaném státním rozpočtu a při vyrovnané platební bilanci umožnila spojit českoslovanskou korunu se zlatem, a zařadit se tak mezi státy zlatého standardu. Přímá směnitelnost bankovek za zlato však zavedena nebyla. Šlo o směnitelnost za devizy, které byly spojeny se zlatem Koruna se stala měnou zlaté devizy.

Konjunktura ekonomiky.
Období od ukončení deflační politiky v roce 1925 až do počátku světové hospodářské krize v letech 1929 a 1930 bylo obdobím vysoké konjunktury československé ekonomiky, finanční a devizové rovnováhy a měnové stability. Příznivý vývoj umožnil již v srpnu 1928 liberalizovat devizové hospodářství. Národní banka vystupovala na devizovém trhu jako regulátor jen typicky tržními metodami - nákupem a prodejem deviz, aby tak působila na udržení stabilního kurzu. Československo se zařadilo mezi hospodářsky vyspělé země světa a jména jako Baťa, Kolben, Ringhoffer, Laurin a Klement se stala synonymem podnikatelského důvtipu, píle, vynalézavosti a uznával je celý svět.

Hospodářská krize.
Období konjunktury a měnové stability netrvalo dlouho. Světová hospodářská krize v letech 1929 až 1934 zasáhla i Československo. Během této krize se zvyšovala cena zlata na světových trzích. Důsledkem tohoto vývoje byl silný deflační tlak na všechny měny, které byly vázány na zlato. Do tohoto proudu byla stržena i československá koruna. Názory na účinný postup Národní banky při řešení této deflační situace se lišily a posléze se vyhrotily do dvou směrů: buď ponechat zlatý obsah koruny a přizpůsobovat se jejímu znehodnocování postupně úrokovou, mzdovou, rozpočtovou, devizovou a cenovou politikou anebo prostřednictvím snížením zlatého obsahu iniciovat takové znehodnocení koruny, které by obnovilo soulad její kupní síly s kupní silou zlata, a vyhnout se tak dlouhodobému procesu adaptace všech hospodářských čísel. Vláda se rozhodla pro devalvační řešení. V únoru 1934 podal guvernér Národní banky Vilém Pospíšil a celou bankovní radou demisi. Novým guvernérem byl 23. února 1934 jmenován Karel Engliš. V únoru 1934 byl snížen zlatý obsah koruny o šestinu - na 37,15 mg. Některé státy - země zlatého bloku - však setrvávaly na dosavadní peněžní politice a přikročily k devalvačnímu řešení později. Tomu se přizpůsobil i postup Národní banky, zlatý obsah koruny byl proto snížen později znovu druhou devalvací v říjnu 1936, a to opět o šestinu - na 31,21 mg. Po těchto devalvacích se cenový i měnový vývoj stabilizoval.

Vývoj národního hospodářství.
V rozvoji národního hospodářství bylo za první republiky dosaženo pozoruhodných výsledků, které Československo zařadilo mezi hospodářsky vyspělé země. Průmyslová výroba v roce 1929 překročila o více než 40% předválečnou úroveň, zemědělská produkce vzrostla za stejné období o 28%. Pokročila hospodářská integrace a Československo se zejména díky rozvoji vnitřního trhu měnilo v jednotný ekonomický celek, i když stále ještě regionálně nevyvážený. Limity domácího trhu nutily československý průmysl stále více bojovat také o trhy zahraniční a čelit silné mezinárodní konkurenci. Do příznivého vývoje zasáhly během roku 1929 první odbytové potíže. Světová hospodářská krize se projevila s určitým zpožděním. Pokles výroby byl zpočátku pozvolný, teprve v polovině roku 1931 došlo k prudkému zlomu a plnému dopadu světové úvěrové a měnové krize. Průmyslová výroba Československa se snížila na 60% předkrizového stavu. Teprve v roce 1934 se projevil pozvolný vzestup výroby, který mimo jiné podpořil vývoz zbraní a státní objednávky pro armádu jako důsledek hrozící německé agrese. Oživení vrcholilo v roce 1937, avšak hospodářský cyklus už nestačil přejít do konjunktury. Potíže na světových trzích a posléze rozpad Československa ukončily slibný ekonomický vývoj první Československé republiky.

Výtvarné návrhy.
Nový československý stát měl od samého počátku své existence štěstí na výrazné umělecké osobnosti, které byly ochotny podílet se na přípravě peněz nového státu. Alfons Mucha, Otakar Španihel, Maxmilián Švabinský či Otto Guttfreund vytvořili řadu návrhů platidel, které z výtvarného hlediska neměly v Evropě obdobu. Na jejich práci pak navázali další generace umělců včetně vynikajících tvůrců současnosti.

Rozpad Československa.
Nebezpečí agrese ze strany nacistického Německa zmařilo nadějný hospodářský a měnový vývoj po překonání důsledků světové hospodářské krize. Vedení Národní banky rozhodlo dislokovat svou zlatou rezervu a uložit ji v bezpečnější cizině. V Praze zůstala jen malá část, jejíž součástí byla vzácná numismatická sbírka. Ani tu se později nepodařilo zachránit. Politická krize vyvrcholila v září 1938. Mnichovský diktát ukončil dvacet let existence a suverenity první Československé republiky. Na základě dohody představitelů vlád Francie, Velké Británie a Itálie s říšským kancléřem Adolfem Hitlerem uzavřené v Mnichově 29. září 1938 byla Německu postoupena rozsáhlá pohraniční území. Obdobně byla 2. listopadu 1938 uzavřena ve Vídni dohoda s vládou Maďarska o postoupení pohraničního území na jihu Slovenska a celé Podkarpatské Rusi a s vládou Polska o postoupení oblastí na severní Moravě. Na zabraných územích byly staženy z oběhu československé peníze a nahrazeny:

- říšskou markou v poměru 100 Kč = 12RM
- maďarským pengö v poměru 100 Kč = 14,28 pgö
- polským zlotým v poměru 100 Kč = 16 zl
6. října 1938 bylo Slovensko prohlášeno autonomním a vzniklo Česko-Slovensko.

Německá okupace českých zemí.
Německá hospodářská expanze začala ihned po Mnichovu. Množily se požadavky na vydání průmyslových podniků do rukou německého kapitálu. Kapitálové přesuny byly uskutečňovány prostřednictvím německých a českých akciových bank, které jim vytvářely zdání zákonné povahy. Říšská banka přišla s požadavkem, aby úhrn staženého čs. Oběživa v odstoupených pohraničních územích byl Československem nahrazen ve zlatě a devizách. Německé ultimátum vyústilo v dohodu ze 4.3. 1939, podle které bylo na Říšskou banku převedeno 14 tun zlata. 14. března byl vyhlášen Slovenský štát a jeho peněžní jednotkou se stala" koruna slovenská - Ks". 15. března 1939 byl zbytek českých zemí obsazen německou armádou a říšský kancléř Adolf Hitler vydal výnos o zřízení "Protektorátu Čechy a Morava". V tomto výnosu bylo stanoveno, že "zákonným platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna". Říšská banka určila kurz koruny na 1 RM = 10K. Bylo to záměrné podhodnocení koruny, když v posledním mírovém roce platila jedna říšská marka 7,40 K a podle poměru cenových hladin v Německu a v Čechách se odhadoval reálný kurz marky pouze na 6 až 7 K. Národní banka Česko-Slovenská byla 31. března přejmenována na Národní banku pro Čechy a Moravu a podřízena Říšské bance v Berlíně. Její zmocněnec určoval činnost banky.

Měnové škody způsobené okupací.
Německá okupační moc dokonale využila svou peněžní politiku k hospodářskému vykořisťování země militarizací a cenovým diktátem. Dnem okupace přestala být koruna samostatnou měnou, stala se fakticky - a po vyhlášení tzv. celní unie s "Říší" od 1. října 1940 i právně - nominálním zlomkem říšské marky. Stanovení kurzu marky na 1 RM = 10 K znamenalo podhodnocení české koruny o 30%, a to usnadnilo tak drancování českého hospodářství. Marky, za které německá armáda, němečtí občané a německé podniky kupovali české zboží, byly Národní bankou odváděny Říšské bance do Berlína a ukládány na tzv. Interimkonto bez jakékoliv úhrady či vyrovnání. Ke konci války byla na tomto účtu česká pohledávka ve výši 15 mld. K. Stala se tak inflačním zdrojem korunového peněžního oběhu. Marky, kterými se platilo českým podnikům dodávky zboží pro německé odběratele, zejména pro armádu, byly rovněž odváděny Národní bankou Říšské bance do Berlína a soustřeďovaly se na zvláštním tzv. Girokontu, aniž se plně uhrazovaly. Ke konci války vykazovalo toto konto pohledávku ve výši 58 mld. K.Byl to rovněž zdroj korunové inflace. Byly zabrány zásoby měnového zlata v zemích, které německá vláda obsazovala, i zbytek zlaté rezervy, který byl ponechán v roce 1938 v Praze. Celkem představovalo uloupené československé měnové zlato 45,5 tuny. V roce 1940 byl zaveden tzv. matrikulární příspěvek, který musela protektorátní vláda odvádět říšskému ministerstvu financí jako "příspěvek na německé válečné výdaje". Celkem bylo zaplaceno 53,6 mld. K.

Příprava poválečné měnové politiky.
Během války zřídila československá exilová vláda v Anglii dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše z 12. listopadu 1944 Československý měnový úřad v Londýně, Který připravoval obnovu našich měnových poměrů po skončení války. Podléhal ministru financí, kterým byl do roku 1941 Eduard Outrata a po něm Ladislav Feierabend. Významným příspěvkem exilové vlády ke konsolidaci poválečných měnových poměrů byla příprava a výroba nových československých peněz, které byly dány do oběhu po osvobození při peněžní reformě 1. listopadu 1945. Představitelé londýnské exilové vlády se podíleli na přípravě založení Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Delegace vlády pod vedením ministra financí Ladislava Feierabenda podepsala v červenci 1944 v Bretton Woods ustavující dokumenty těchto institucí.

Inflace a peněžní chaos.
Konec války byl poznamenán nejen inflací, ale i peněžním chaosem na území osvobozeného Československa. Oproti březnu 1939 se do dubna 1945 zvýšila hladina přísně řízených velkoobchodních cen o 59% a kladina přísně řízených spotřebitelských cen o 62%. Vedle těchto úředních cen však byly mnohem vyšší ceny na černém trhu. Koncem války obíhalo na území Československa těchto šest měn:

- Protektorátní koruny
- Slovenské koruny
- Německé marky
- Maďarské pengö
- Polské zloté
- Korunové poukázky

Uspořádání měnových poměrů.
Prvotním úkolem po skončení války bylo obnovení rozvráceného hospodářství a likvidace chaotického peněžního oběhu. 4. dubna 1945 byla v Košicích na společném jednání londýnské exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše a moskevského exilového vedení Komunistické strany Československa v čele s Klementem Gottwaldem sestavena nová vláda a byl přijat její program, tzv. Košický vládní program. Obsahoval prvotní představy o novém uspořádání státu. Byl kompromisem mezi požadavky a představami různých politických sil. Znamenal posun k centrálně řízenému hospodářství. Prvním úkolem bylo likvidovat poválečný peněžní chaos a položit základy nové měnové politiky.

- Byl vyhlášen zákaz oběhu německých marek na území bývalého Protektorátu Čechy a Morava
- Platnost protektorátních platidel se rozšířila na celé území českých zemí včetně bývalého tzv. sudetského pohraničí
- Byla rozšířena platnost korunových poukázek z roku 1944, které byly vydány při osvobozování Československa, na celé území republiky
- Byl vyhlášen zákaz oběhu maďarských pengö
- Platnost slovenských platidel byla rozšířena na celé území Slovenska
- Byla obnovena platnost některých platidel z doby první republiky.

Po těchto úpravách byl mezi českými a slovenskými korunami stanoven kurz 1:1. Dílčí opatření vyvrcholila opětným zavedením jednotné československé měny - koruny československé (Kč) - k 1. listopadu 1945 na základě dekretu prezidenta republiky z 19. října 1945. V prosinci 1945 schválilo Prozatímní národní shromáždění přistoupení Československa k Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) a Světové bance.

konec části 1/2

Čím je kryta měna ČR ?

Wed, 16 May 2007 10:50:00 +0200

V dotazech týkajících se krytí oběživa, popř. peněz či měny, tazatelé často tyto tři pojmy ztotožňují nebo zaměňují. Ve skutečnosti jde o tři sice příbuzné, ale rozdílné kategorie. Peníze zahrnují jak oběživo (bankovky a mince), tak i vklady domácností a právnických osob nebankovního charakteru u bank. Pro peníze emitované centrálními bankami, jejichž oběh je uzákoněn na území určité země nebo skupiny zemí (Evropská měnová unie) se užívá výrazu měna.

Na rozdíl od pojmu peníze nezahrnuje měna peněžní prostředky, které mohou na určitém území rovněž obíhat, ale jsou vydávané (emitované) jinými centrálními bankami (jiné měny). Dnes již historický termín krytí zlatem se v minulosti týkal především bankovek, s postupným vývojem peněžnictví význam bankovek i zlata ve finančních operacích poklesl a v současné době se hovoří především o krytí měny.

Často dotazované krytí bankovek zlatem, jež bylo součástí textu na bankovkách např. v Rakousku-Uhersku a později, neznamenalo, že by bankovky bylo možno u centrální banky volně směnit za zlato, ale šlo směnitelnost v rámci tzv. standardu zlaté devizy, kdy rakousko-uherské bankovky bylo možno volně směnit za zahraniční bankovky volně směnitelné za zlato (na počátku 20. století např. za britské libry či americké dolary). Rakousko-Uherská banka však nebyla nikdy povinna směňovat bankovky za zlato v poměru uvedeném na těchto bankovkách.

V období I. světové války byly všechny formy směnitelnosti bankovek za zlato zrušeny. K určitému oživení standardu zlaté měny došlo až v r. 1929, kdy bylo zákonem stanoveno, že koruna československá (Kč), jako dosavadní jednotka měny československé, je hodnotou rovna 44,58 miligramu zlata. Toto ustanovení mělo význam pro měnovou a kurzovou politiku, k zavedení přímé směnitelnosti bankovek za zlato však nikdy nedošlo. V dalších letech se zlaté krytí Kč v návaznosti na hospodářský a měnový vývoj měnilo, se zřetelnou tendencí k snižování zlatého obsahu. V listopadu 1945 byla stanovena relace koruny ke zlatu na l Kčs = 0,0177734 g zlata.

Informace o relaci Kčs ke zlatu přetrvávala na bankovkách i v období tzv. socialismu. K poslednímu stanovení zlatého obsahu koruny došlo zákonem č. 41/1953 o peněžní reformě, kdy byl zlatý obsah koruny stanoven (nerealisticky a bez širších souvislostí) na 0,123426 g ryzího zlata, což zůstalo až do konce osmdesátých let. Z hlediska držitelů bankovek však měla tato informace pouze formální charakter, bankovky za zlato u centrální banky (Státní banky československé) nebylo možno směnit.

V současné době není na českých bankovkách krytí zlatem uvedeno, stejně tak jako to nebývá uváděno ani na bankovkách vydávaných v zahraničí. Krytí bankovek je součástí celkového krytí měny, která je kryta aktivy České národní banky, z nichž nejvýznamnější je položka "Pohledávky vůči zahraničí včetně cenných papírů v cizí měně", zahrnující především devizové rezervy. **

Aktiva ČNB jsou momentálně 766 474,7 mil. Kč.

**Pohledávky vůči zahraničí v cizí měně:

Zahrnuje souhrn prostředků na běžných účtech a termínovaných vkladech u bank a mezinárodních finančních institucí v zahraničí, cenné papíry v cizí měně emitované nerezidenty, prostředky vložené do reverzního repa ve volně směnitelných měnách a valuty v držení ČNB. Vykazovaná aktiva představují devizové rezervy ČNB. Přecenění cenných papírů na reálnou hodnotu, stejně jako přepočet devizových rezerv na aktuální kurz , se provádí a vykazuje pouze na konci měsíce.

Aktuální stav 726 944,9 mil. Kč.

Numismatická poradna!

Sun, 18 Feb 2007 09:41:19 +0100

VÍTEJTE V NUMISMATICKÉ PORADNĚ!

Seznamte se prosím s následujícími informacemi:

Zde se Vám budu snažit poradit podle mého nejlepšího vědomí. Vězte však, že cena je především otázkou trhu, ne mého určení. Zde Vám hlavně poskytnu odpověď na dvě základní otázky:

- mince je běžná, či obyčejná

- mince je sběratelsky lepší, popř. vzácná

Prosím o uvedení co nejlepšího popisu mince, který bude ve vašich možnostech. Pokud minci neumíte identifikovat podle jejího názvu (například: "Dvoukrejcar 1848, mincovna A"), učiňte tak podle opisu na minci, například: K.K.OESTERREICHISCHE SCHEIDEMÜNZE, 2 KREUZER 1848 "A". Písmeno mincovny najdete nejčastěji pod hlavou panovníka, znakem mocnosti, nebo pod číslem nominální hodnoty.

K určení starších mincí (římské mince, denáry, brakteáty, pražské groše, feniky, asijské mince)je vždy potřeba zaslat také fotografii a já následně mohu zvrátit Vaše doměnky a předpoklady o stavu a hodnotě. To můžete učinit na mou emailovou adresu: robert.kurucz@email.cz

Další informace o mincích se dozvíte také na sběratelském foru: www.sberatel.com/diskuse

A nyní k tomu nejdůležitějšímu:

Důležité, než cokoliv jiného je především stav mince. Není to stáří, je to především stav. I sebevzácnější mince v nečitelném stavu je sběratelsky bezcenná. Mnozí sběratelé a mne nevyjímaje, touží po tom, aby měli ve sbírce mince jen v nejlepším stavu a kvalitě. Sběratelství není jen o tom mince vlastnit, ale především se kochat jejich nádherou.

Co nekompromisně snižuje cenu:

- naražené hrany

- výrazné škrábance

- nečitelnost opisů a detailů

- výrazná koroze

U středověkých mincí (pražských grošů, brakteátů, denárů) se pak zachovalost hodnotí individuálně.

Zde můžete psát své dotazy:

Nejvzácnější české mince

Sat, 10 Feb 2007 15:43:21 +0100

2 dukát 1937 je nejvzácnější a zároveň nejdražší Československou mincí. Těchto mincí se dochovalo pouze 8 ks. V prosinci 2006 se tento zlatý svatováclavský dvoudukát vydražil za neuvěřitelný 1 milion 200 tisíc korun. Je to dosud nejvyšší cena zaplacená za československou minci. Dražba dvoudukátu o váze sedmi gramů začínala na vyvolávací ceně 200 tisíc korun. Dražbu pořádala aukční síň Meissner - Neumann a v nabídce tu bylo 627 vzácných mincí z kolekce Karla Hackenschmieda, jenž uložil svoji sbírku na přelomu let 1937 a 1938 do bankovního sejfu, ze kterého byla vyndána až na podzim 2006. Sbírka se prakticky celá rozprodala. Jednalo se přitom o unikátní a ucelený soubor mincí. Hackenschmied pracoval jako rada na československém ministerstvu financí a sbíral jen to nejkvalitnější co tehdejší numismatický trh nabízel. Vysoký finanční výnos z prodeje takové sbírky po 69 letech přitom není ojedinělý.

Nejvzácnější česká pamětní mince:

Svatovítská katedrála v špičkovém provedení. Tuto minci bylo v roce 1993 možné zakoupit za 450 Kč. O deset let později byla vydražena již za 21000 Kč. Cena v roce 2006 dosáhla 35000 Kč.

Nejvzácnější oběžné mince:

Byly to mince sloužící k oběhu jako každé jiné, jako Ty které Vám cinkají v peněžence, ale řízením osudu se jich dochovalo pouze několik málo kusů.

5 haléř 1924

V roce 2006 byla vydražena za 253 000,- CZK

Při ražbě 5 haléřů s letopočtem 1924 v Kremnici na Slovensku, prasklo razidlo a celá emise těchto mincí byla zrušena. Několik desítek vyražených pětníků zmizelo.

Pětihaléř z roku 1924 je vůbec nejcennější československou mincí. K vysoké ceně přispěl i zachovalý stav mince z pozůstalosti bývalého ředitele státní mincovny v Kremnici. Odborníci odhadují, že těchto pětihaléřů existuje jen padesát až sto kusů. Již v době první republiky to byla velmi hledaná a vzácná mince, do konce roku 1938 bylo objeveno v oběhu pouze asi deset kusů, jeden z nich vlastní Národní muzeum v Praze. V roce 1999 razila ČM Jablonec n. N. repliku v nákladu 1.000 ks z galvanicky poměděného tombaku CuZn 80:20, průměr 16,2 mm, váha 2,9g. Pod mostními oblouky značka ČM a R99. Na Slovensku v roce 2000 vydala mincovna Kremnica repliku v nákladu 1.000 ks, průměr 16 mm, váha 2,11g, složení CuZn 90:10.

5 Kč 1937

Byla ražena podle výtvarně neobvyklého návrhu sochaře Otty Gutfreunda nejprve v letech 1925-1927 z mědiniklu, v letech 1928-1932 ze stříbra a nakonec v období 1937-1938 z niklu. A právě niklová pětikoruna z roku 1937 je dochovaná ve velice malém množství. Naposledy dražena za vyvolávací cenu 32 000,- CZK ve stavu 1/1.

10 Kč 1933

Další sběratelsky nejvzácnější oběžná československá mince. Jde o minci stříbrnou raženou v letech 1930 -1933 podle návrhu sochaře Jaroslava Horejce. Ročníky 1930, 1931 a 1932 jsou zcela běžné, pouze ročník 1933 je velmi vzácný.

Naposledy byla dražena na internetové aukci za vyvolávací cenu 28 000,- CZK ve stavu -1/1-.

25 haléř 1932

Naposledy dražena za vyvolávací cenu 32 000,- CZK ve stavu 1/1.

5 Kčs 1951

Naposledy byla dražena za vyvolávací cenu 44 000,- CZK ve stavu 0/0.

5 Kč 1937

Naposledy byla dražena za vyvolávací cenu 32 000,- CZK ve stavu 1/1.

Další vzácné mince jsou:

1 Koruna 1951 - zkušební ražba, materiálová zkouška z roku 1957,
Fe+Mg 21 mm (3,77 g) Naposledy dražena za vyvolávací cenu 22 000,- CZK ve stavu 0/0.

5 Haléř, 2 Haléř, 1 Haléř 1922 - zkušební ražba, ražba z roku 1945 jako zkouška nové nominálové soustavy, Al 20 mm (1,01 g). Naposledy draženy za vyvolávací cenu 24 000,- CZK za kus ve stavu 0/0.

Sokol (zkušební ražba)
V počátcích ČSR nebylo rozhodnuto o definitivním označení československé měny a uvažovalo se i o jiných názvech jako např. lev, československý frank či sokol. A právě stříbrný pětisokol vznikl podle výtvarného návrhu sochaře a medailéra Otakara Španiela.

Stotiny (zkušební ražba)
Místo drobných haléřů uvažovalo např. o stotinách. Neobvyklý námět cukrové řepy zvolil její tvůrce Otakar Španiel proto, že mladá republika bez zlatých rezerv zprvu platila zahraniční pohledávky cukrem.

Ceník všech Československých oběžných mincí

Sat, 30 Dec 2006 03:05:35 +0100

Stanovení cen domácích nálezů je někdy dost obtížné. I když si nálezce myslí, že našel hodnotnou minci či bankovku, která přece tak honosně vypadá, její cena mnohdy nedosahuje touženého bohatství, ale jen pár korun. Nezbývá, než si raději nález ponechat a třeba v sobě probudit začínajícího numismatika. Nejde přeci jen o hodnotu tržní. Hodnota "pokládků" kdesi u babičky nalezených uspokojí nejen na pohled a hodnota historická je vždy podle mne nedozírná.Ceny mincí a bankovek se dnes různí. Mnozí numismatici vyřazují ze svých sbírek mince poškrábané, otřelé, či jinak poškozené, nebo prostě jen nehodící a nechávají si, nebo se snaží nechávat si mince pouze v perfektní zachovalosti. Pokud již jeden typ mince mají vícekrát, prodají ten, který je v horší zachovalosti. Za prodávanou minci se sběratel bude snažit utžit vždy alespoň zlomek ceny, za kterou ji koupil.

Prodejní ceny se stanovují především také podle poptávky a nabídky na trhu a většinou se velmi liší. Proto dbejte na to, co si kde nebo od koho kupujete. Někdy jsou ceny i běžných mincí nadsazené - zejména u překupníků. Orientační cena jednotlivé mince, kterou zde uvádím, je cena katalogová a platí pro zachovalost takovou, jako by mince právě opustila mincovnu. Obraz reality a trhu je však jiný. Pokud zde uvidíte např. 30 korun za běžný socialistický desetník, ve skutečnosti jej od Vás nikdy nikdo za tuto cenu nekoupí, pokud je v běžném stavu. Nejlepší je kupovat mince jen tam, kde je to čistě koníček, například na burze - přebytky od sběratele.

Značení mincí:

F	falzum nebo novoražba
R	méně se vyskytuje
RR	vzácnejší
RRR	velmi vzácný

Pozor ! Cenu ovlivňuje vždy poptávka a nabídka na trhu a především stav mince. Uvedené ceny jsou pouze orientační a platí pro perfektní zachovalost. Pro mince v běžném stavu je třeba odečíst 50% z uvedené katalogové ceny. Prosím o šíření v nezměněném stavu. Připomínky a náměty pište prosím na mail.

robert.kurucz@email.cz

= 1918 - 39 =

Nominál Rok Cena Poznámka
2 Haléř 1923 80
2 Haléř 1924 80
2 Haléř 1925 100

5 Haléř 1923 40
5 Haléř 1924 253 000 /dle poslední aukce/ RRRR
5 Haléř 1924 1500 novoražba-certifikát Kremnice r. 2000 (F)
5 Haléř 1924 1500 novoražba- Jablonec (F)
5 Haléř 1925 50
5 Haléř 1926 450 RR
5 Haléř 1927 50
5 Haléř 1928 50
5 Haléř 1929 50
5 Haléř 1930 300 R
5 Haléř 1931 50
5 Haléř 1932 250 R
5 Haléř 1938 50

10 Haléř 1922 50
10 Haléř 1923 50
10 Haléř 1924 50
10 Haléř 1925 50
10 Haléř 1926 50
10 Haléř 1927 50
10 Haléř 1928 50
10 Haléř 1929 200 R
10 Haléř 1930 50
10 Haléř 1931 50
10 Haléř 1932 50
10 Haléř 1933 100 R
10 Haléř 1934 50
10 Haléř 1935 100 R
10 Haléř 1936 50
10 Haléř 1937 50
10 Haléř 1938 50

20 Haléř 1921 30
20 Haléř 1922 50
20 Haléř 1924 30
20 Haléř 1925 150 R
20 Haléř 1926 50
20 Haléř 1927 30
20 Haléř 1928 30
20 Haléř 1929 50
20 Haléř 1930 100
20 Haléř 1931 50
20 Haléř 1933 1.500 RR
20 Haléř 1937 30
20 Haléř 1938 30

25 Haléř 1933 30

50 Haléř 1921 100 R
50 Haléř 1921 50
50 Haléř 1922 30
50 Haléř 1924 30
50 Haléř 1925 150 R
50 Haléř 1926 500 RR
50 Haléř 1927 150 R
50 Haléř 1931 50

1 Koruna 1922 30
1 Koruna 1923 30
1 Koruna 1924 30
1 Koruna 1925 30
1 Koruna 1929 30
1 Koruna 1930 50 R
1 Koruna 1937 30
1 Koruna 1938 30

5 Koruna 1925 80
5 Koruna 1926 150 R
5 Koruna 1927 1.800 RR
5 Koruna 1928-A 100
5 Koruna 1928-B 200 R (Větší vlnovka na hraně)
5 Koruna 1929 100
5 Koruna 1930 100
5 Koruna 1931 350 R
5 Koruna 1932 500 RR
5 Koruna 1938 30

10 Koruna 1930 60
10 Koruna 1931 60
10 Koruna 1932 60

10 Koruna 1933 25.000 RRR /dle posledních aukcí/

20 Koruna 1933 80
20 Koruna 1934 80

10 Koruna 1928 80 Mince pamětní 1918-1939, Masaryk

20 Koruna 1937 90 Mince pamětní 1918-1939, Masaryk

- - - - - -

= Protektorát 1939 - 45 =

Nominál Rok Cena Poznámka
10 Haléř 1940 50
10 Haléř 1941 50
10 Haléř 1942 50
10 Haléř 1943 50
10 Haléř 1944 100 R

20 Haléř 1940 50
20 Haléř 1941 50
20 Haléř 1942 50
20 Haléř 1943 50
20 Haléř 1944 50

50 Haléř 1940 50
50 Haléř 1941 50
50 Haléř 1942 50
50 Haléř 1943 50
50 Haléř 1944 50

1 Koruna 1941 50
1 Koruna 1942 50
1 Koruna 1943 50
1 Koruna 1944 50

- - - - - -

= Slovensko 1939 - 45 =

Nominál Rok Cena Poznámka
5 Haléř 1942 400 R

10 Haléř 1939 30
10 Haléř 1942 30

20 Haléř 1940 50 Cu
20 Haléř 1941 450 Cu R
20 Haléř 1942 500 Cu RR
20 Haléř 1942 30 Al R
20 Haléř 1943 30 Al

50 Haléř 1940 500 RR
50 Haléř 1941 30
50 Haléř 1943 30 Al
50 Haléř 1944 150 Al R

1 Koruna 1940 30
1 Koruna 1941 30
1 Koruna 1942 30
1 Koruna 1944 400 RR
1 Koruna 1945 50

5 Koruna 1939 20
5 Koruna 1939-V 20 varianta (Tvar písmene "Á" ve slově "Národ")

10 Koruna 1944 60
10 Koruna 1944-V 80 varianta R (Bez křížku na kapličce)

20 Koruna 1941 80
20 Koruna 1941-V 300 varianta RR (Dvojitý křížěk na rotundě)
20 Koruna 1939 250 Tiso

50 Koruna 1944 120 Tiso

- - - - - -

= ČSR 1945 - 53 =

Nominál Rok Cena Poznámka
20 Haléř 1947 2.200 RRR
20 Haléř 1948 20
20 Haléř 1949 20
20 Haléř 1950 20
20 Haléř 1951 20
20 Haléř 1952 20

50 Haléř 1947 20
50 Haléř 1948 20
50 Haléř 1949 50 R
50 Haléř 1950 20
50 Haléř 1951 20
50 Haléř 1952 20
50 Haléř 1953 200 RR

1 Koruna 1946 20
1 Koruna 1947 50 R
1 Koruna 1950 20
1 Koruna 1951 20
1 Koruna 1952 20
1 Koruna 1953 20

2 Koruna 1947 20
2 Koruna 1948 20

5 Koruna 1952 2.000 RR (Nevydaná mince)

- - - - - -

= ČSR - ČSSR - ČSFR 1953 - 1993 =

Nominál Rok Cena Poznámka
1 Haléř 1953 15
1 Haléř 1954 15
1 Haléř 1955 15
1 Haléř 1956 15
1 Haléř 1957 15
1 Haléř 1958 15
1 Haléř 1959 15
1 Haléř 1960 15
1 Haléř 1962 15
1 Haléř 1963 15
1 Haléř 1986 15

3 Haléř 1953 20
3 Haléř 1954 20
3 Haléř 1962 3.200 RRR
3 Haléř 1963 20

5 Haléř 1953 30
5 Haléř 1954 30
5 Haléř 1955 700 RR
5 Haléř 1962 20
5 Haléř 1963 20
5 Haléř 1966 20
5 Haléř 1970 20 R
5 Haléř 1972 20
5 Haléř 1973 20
5 Haléř 1974 20
5 Haléř 1975 20
5 Haléř 1976 20

10 Haléř 1953-A 50 Leningrad RR
10 Haléř 1953-B 50 Kremnice
10 Haléř 1954 50
10 Haléř 1955 200 RR
10 Haléř 1956 100 R
10 Haléř 1958 400 RR
10 Haléř 1961 20
10 Haléř 1962 20
10 Haléř 1963-A 20
10 Haléř 1963-B 1.500 Pro líc letopočtu použito razidlo na 50 hal. (s tečkami) RR
10 Haléř 1964 100 R
10 Haléř 1965 20
10 Haléř 1966 20
10 Haléř 1967 20
10 Haléř 1968 20
10 Haléř 1969 20
10 Haléř 1970 20
10 Haléř 1971 20

25 Haléř 1953-A 200 Leningrad RR
25 Haléř 1953-B 100 Kremnice R
25 Haléř 1954 1.500 RR
25 Haléř 1962 30
25 Haléř 1963 30
25 Haléř 1964 150 RR

50 Haléř 1963 20
50 Haléř 1964 20
50 Haléř 1965 20
50 Haléř 1969-A 20
50 Haléř 1969-B 1.200 bez tečky RR
50 Haléř 1970 20
50 Haléř 1971 20

1 Koruna 1957 30
1 Koruna 1958 30
1 Koruna 1959 30
1 Koruna 1960 30
1 Koruna 1961 30
1 Koruna 1962 20
1 Koruna 1963 20
1 Koruna 1964 20
1 Koruna 1965 20
1 Koruna 1966 20
1 Koruna 1967 20
1 Koruna 1968 20
1 Koruna 1969 20
1 Koruna 1970 20
1 Koruna 1971 20
1 Koruna 1975 20
1 Koruna 1976 20
1 Koruna 1977 20
1 Koruna 1979 20
1 Koruna 1980 20
1 Koruna 1981 20
1 Koruna 1982 20
1 Koruna 1983 20
1 Koruna 1984 20
1 Koruna 1985 20
1 Koruna 1986 20
1 Koruna 1987 100 R
1 Koruna 1988 100 R
1 Koruna 1989 20
1 Koruna 1990 20
1 Koruna 1991 20
1 Koruna 1992 20

3 Koruna 1965 30
3 Koruna 1966 30
3 Koruna 1968 30
3 Koruna 1969 30

5 Koruna 1966 20
5 Koruna 1966-V 150 varianta jiného letopočtu R
5 Koruna 1967 20
5 Koruna 1968 20
5 Koruna 1969 20
5 Koruna 1970 20
5 Koruna 1973 20
5 Koruna 1973-V 100 varianta jiného letopočtu R
5 Koruna 1974 20
5 Koruna 1974-V 100 varianta jiného letopočtu R
5 Koruna 1975 20
5 Koruna 1978 20
5 Koruna 1979 20
5 Koruna 1980 20
5 Koruna 1981 20
5 Koruna 1982 20
5 Koruna 1983 20
5 Koruna 1984 20
5 Koruna 1985 20
5 Koruna 1986 1.000 RR
5 Koruna 1987 100 R
5 Koruna 1988 100 R
5 Koruna 1989 20
5 Koruna 1990 20
5 Koruna 1992 100 R

5 Haléř 1977 15
5 Haléř 1978 15
5 Haléř 1979 15
5 Haléř 1980 50 R
5 Haléř 1981 50 R
5 Haléř 1982 50 R
5 Haléř 1983 50 R
5 Haléř 1984 50 R
5 Haléř 1985 50 R
5 Haléř 1986 50
5 Haléř 1987 50 R
5 Haléř 1988 50
5 Haléř 1989 50 R
5 Haléř 1990 50
5 Haléř 1992 50

10 Haléř 1974 15
10 Haléř 1975 15
10 Haléř 1976 15
10 Haléř 1977 15
10 Haléř 1978 15
10 Haléř 1979 15
10 Haléř 1980 15
10 Haléř 1981 15
10 Haléř 1982 15
10 Haléř 1983 15
10 Haléř 1984 15
10 Haléř 1985 15
10 Haléř 1986 15
10 Haléř 1987 15
10 Haléř 1988 15
10 Haléř 1989 15
10 Haléř 1990 15

20 Haléř 1972 15
20 Haléř 1973 15
20 Haléř 1974 15
20 Haléř 1975 15
20 Haléř 1976 15
20 Haléř 1977 15
20 Haléř 1978 15
20 Haléř 1979 15
20 Haléř 1980 15
20 Haléř 1981 15
20 Haléř 1982 15
20 Haléř 1983 15
20 Haléř 1984 15
20 Haléř 1985 15
20 Haléř 1986 15
20 Haléř 1987 15
20 Haléř 1988 15
20 Haléř 1989 15
20 Haléř 1990 15

50 Haléř 1978 15
50 Haléř 1979 15
50 Haléř 1980 80 R
50 Haléř 1981 80 R
50 Haléř 1982 15
50 Haléř 1983 15
50 Haléř 1984 15
50 Haléř 1985 15
50 Haléř 1986 15
50 Haléř 1987 15
50 Haléř 1988 15
50 Haléř 1989 15
50 Haléř 1990 15

2 Koruna 1972 15
2 Koruna 1973 15
2 Koruna 1974 15
2 Koruna 1975 15
2 Koruna 1976 30 R
2 Koruna 1977 30
2 Koruna 1980 15
2 Koruna 1981 15
2 Koruna 1982 15
2 Koruna 1983 15
2 Koruna 1984 15
2 Koruna 1985 15
2 Koruna 1986 15
2 Koruna 1987 50 R
2 Koruna 1988 50 R
2 Koruna 1989 15
2 Koruna 1990 15

5 Haléř 1991 20

10 Haléř 1991 20
10 Haléř 1992 20

20 Haléř 1991 30
20 Haléř 1992 30

50 Haléř 1991 30
50 Haléř 1992 30

1 Koruna 1991 30
1 Koruna 1992 30

2 Koruna 1991-V 30 Kremnice R
2 Koruna 1991-V 30 Llantrisent R
2 Koruna 1992 30 R

5 Koruna 1991-V Kremnice R
5 Koruna 1991-V Llantrisent R
5 Koruna 1992 R

10 Koruna 1990 10 Masaryk
10 Koruna 1990 V 300 Masaryk, varianta - a,b,c "MR"
10 Koruna 1990 V 100 Masaryk, varianta - "RONAI"
10 Koruna 1991 10 Štefánik
10 Koruna 1992 10 Rašín
10 Koruna 1993 10 Masaryk
10 Koruna 1993 10 Štefánik

robert.kurucz@email.cz

Autoři českých mincí

Thu, 28 Dec 2006 23:17:57 +0100

HARCUBA Jiří (* 6. prosince 1928 Harrachov ) - sklářský výtvarník

ŠPANIEL Otakar (* 13. 6. 1881 Jaroměř, + 15. 2. 1955 Praha) - český sochař, řezbář a medailér

VITANOVSKÝ Michal (* 3. 5. 1946 Klatovy) - akademický sochař

BEJVL Jaroslav

HARCUBA Jiří (* 6. prosince 1928 Harrachov ) - sklářský výtvarník

V Harrachově sklárně v Novém Světě se vyučil rytcem skla (1942-1945), studoval na SOŠ sklářské v Novém Boru (1945-1948), na pedagogické fakultě Palackého univerzity v Olomouci (jeden semestr 1948) a na VŠUP v ateliéru užité plastiky a glyptiky prof. K. Štipla (1949-1954). Byl aspirantem na VŠUP v Praze u prof. Štipla (1958-1961), lektorem v rytecké dílně a posléze odborným asistentem prof. S. Libenského ve sklářském ateliéru VŠUP v Praze (1961-1971). Habilitoval se na docenta (1970), ale roku 1971 z VŠUP nedobrovolně odešel. V 70. a 80. letech vytvářel autorské ryté sklo, volné plastiky, návrhy na pamětní mince a medaile. Přednášel na Pilchuck Glass Summer School a jiných amerických univerzitách, ve Velké Británii, Rakousku a Německu. Roku 1990 se stal profesorem speciálního ateliéru medaile a glyptiky na VŠUP a v letech 1991-1994 byl jejím rektorem. Rytému sklu (portréty), vitrografiím, tvorbě medailí a návrhů pamětních mincí se věnuje dosud. Roku 2001 zorganizoval pro domácí a zahraniční zájemce o ryté sklo 1. ročník sympozia Dominika Bimanna v Harrachově. Zastoupen je v domácích i zahraničních sbírkách skla a medailí. Žije v Praze.

ŠPANIEL Otakar (* 13. 6. 1881 Jaroměř, + 15. 2. 1955 Praha) - český sochař, řezbář a medailér

Učil se na odborné škole rytecké v Jablonci nad Nisou, v letech 1899-1901 na medailérské škole vídeňské akademie u profesora Josefa Tautenhayna. V letech 1902-04 byl žákem pražské Akademie výtvarných umění (u J. V. Myslbeka) a studia zakončil v Paříži u Alexandre Charpentiera (1904-12), kde studoval i Josef Mařatka. Tento pařížský pobyt měl rozhodující vliv na formování stylu jeho tvorby, zvláště zásluhou osobního poznání Antoine Bourdella. Roku 1917 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, roku 1919 pak profesorem AVU v Praze. Od roku 1927 byl členem České akademie věd a umění. Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračním táboře; jeho bratr, československý generál Oldřich Španiel, odešel po okupaci do zahraničí a v letech 1944-46 byl přednostou vojenské kanceláře presidenta Beneše.

Raná Španielova tvorba byla spjata se secesí, ale vlivem Myslbeka si osvojil sochařskou objemovost; námětem mu byly sportovní výkony (Fotbalista, Skokan, 1908), ale i intimní akty (Myjící se žena, 1906; Ženy v lázni, 1908). Vliv Bourdella se výrazněji prosadil po skončení pařížského pobytu (Tanečnice, 1915; Dívka s rukávníkem, 1916), ale před koncem 1. světové války se obrátil spíše k neoklasicismu (Sedící žena, 1917; Hlava dívky). V nové Československé republice se stal Španiel takřka oficiálním sochařem. Vynikl hlavně svými reliéfy, které modeloval již od roku 1903 (portrétní plaketa J. Vrchlického, 1903; Ernesta Denise, 1907 a další), ale i portrétními bustami (například J. E. Purkyně, M. Švabinský, J. Mánes, J. Suk, B. Smetana a další). Vytvářel pomníky, provedl reliéfní výzdobu západních dveří chrámu sv. Víta (1928-1929), navrhoval rovněž československé mince (nejznámější a nejhodnotnější je jednokorunová mince z roku 1921) a medaile (například University Karlovy) i vojenská vyznamenání.

Jaroslav Bejvl

Jaroslav Bejvl je jedním z představitelů české medailérské školy, která si již značnou dobu udržuje svůj vysoká standard a mezinárodní věhlas. Je projevem mistrovsky zvládnuté práce, vycházející z kulturní tradice národa. Je to nenápadný a skromný člověk, který žije a tvoří na severu Čech. Na střední uměleckoprůmyslové škole vystudoval obor tvarování uměleckých předmětů a zakotvil v podniku Lustry v Kamenickém Šenově. Jeho dokonalá znalost zpracování velkých klasických lustrů obohacená o cit pro soudobé výtvarné umění a jedinečné materiálové zpracování dosáhlo úspěchů především v zahraničí. Osvětlení podle Bejvlových návrhů bylo realizováno v mnoha významných vládních a společenských budovách po celém světě - v parlamentu v Teheránu, ve vládní budově v Tunisu, v divadle v Alma-Atě. Jeho osvětlení krášlí řadu významných hotelů, mešit i královských paláců po celém světě. Po mezinárodním úspěchu se dostavil ohlas i na domácí scéně, a tak se s osvětlovacími tělesy Jaroslava Bejvla můžeme setkat v Praze například v Tylově divadle, v hotelu Hoffmeister, v obřadních síních, v řadě hotelů a bankovních domů. Drobnou reliéfní tvorbu nezbytnou pro vytváření mincí a medailí, studoval Jaroslav Bejvl soukromně u Prof. Havlase. Medailérství a mincovní tvorba je jeho dávnou láskou a zpočátku ji provozoval jako koníčka. Po absolvování řady soutěží na pamětní mince a medaile , kde na sebe výrazně upozornil především svou precizností a neobyčejným citem pro detail, včetně zasazení zpracovaného námětu do příslušné historické epochy, se tak i medailérství a mincovní tvorba staly nedílnou součástí jeho uměleckého života. Mezi jeho poslední portrétní medaile patří Bedřich Smetana, ražený v Jablonci a Franz Kafka, jehož ražba se realizuje v Kremnici. Lícová strana medaile představuje portrét spisovatele i s jeho charakteristickým podpisem Na rubové straně s nápisem "Kafkova Praha" jsou symbolicky zachycena všechna místa, která neodmyslitelně souvisí s Kafkovým životem i tvorbou.

VITANOVSKÝ Michal (* 3. 5. 1946 Klatovy) - akademický sochař

Člen Umělecké besedy, Asociace umělců medailérů a skupiny Trojkolka.

Studia
1961 - 65 Střední odborná škola výtvarná v Praze
1965 - 71 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v
Praze, ateliér prof. Jana Kavana

Výstavy
Od roku 1973 šestnáct samostatných výstav a účast na desítkách kolektivních výstav doma i v zahraničí.

Účast na sympoziích
1984 Nyíregyháza / Maďarsko /, VIII. mezinárodní
sympozium medaile a drobné plastiky
1985 Kremnica / Slovensko /, I. mezinárodní
sympozium medailí
1990 Uherské Hradiště, II. mezinárodní sympozium
lité medaile, plakety a drobné plastiky

Zastoupení ve sbírkách
Národní galerie v Praze, Národní muzeum v Praze a další dvě desítky muzeí a galerií. Dále veřejné a soukromé sbírky Bulharska, Francie, Holandska, Íránu, Japonska, Lucemburska, Maďarska, Německa, Polska, Portugalska, Ruska, Slovenska, Velké Británie a USA.

Michal Vitanovský se po skončení studií věnoval převážně volné medailérské a sochařské tvorbě. Zachycoval významné osobnosti našich i světových dějin, vyjadřoval se k problému soužití člověka s přírodou, ale i lidí navzájem. Důležitým zdrojem inspirace byla pro něj žena, její fyzické proměny i vnitřní život. Značnou pozornost věnoval a doposud věnuje českým dějinám. Vytvořil několik desítek plaket a medailí zpřítomňujících historické události a jejich aktéry, především z období středověku. V 80-tých letech se vedle volných litých medailí uplatňují ve Vitanovského práci i ražené medaile. Doposud jich realizoval přes stovku, což v součtu s více než sedmi sty litými artefakty představuje poměrně rozsáhlé medailérské dílo. Větev volné reliéfní tvorby zastupují komorní práce často realizované technikou lití bronzu na ztracený vosk. Tématicky těží někdy ze středověku /relikviáře a bestiáře/, jindy reflektují a glosují autorův vztah k současnosti.

Michal Vitanovský se zabývá i mincovní tvorbou. Účastní se veřejných soutěží na návrhy pamětních mincí už tradičně vyhlašovaných Českou národní bankou. Šest jeho návrhů postupně v soutěžích uspělo a byly realizovány ve stříbře nebo zlatě / 50 Kč Svatá Anežka Česká - revers, 1990, 500 Kč J.A.Komenský, 1992, 5 000 Kč Univerzita Karlova, 1998, 2 000 Kč Klášter Vyšší Brod, 2001, 200 Kč Svatá Zdislava, 2002, 200 Kč Jiří z Poděbrad, 2002 /.

V devadesátých létech mu přibyl další obor -insignie. Vytvořil primátorské řetězy a městské klíče tří měst, je autorem rektorských či děkanských řetězů a žezel pěti univerzit. V roce 1990 získal první cenu v soutěži na československý Řád T.G. Masaryka a v roce 1994 na český Řád Bílého lva, které byly realizovány.

Mrg. art. Petr Horák, narozen 16.2.1966 v Liberci

Studia :
1980 - 84 SUPŠ Jablonec nad Nisou (profesorka L.Hlubůčková)
1985 - 90 Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n.L. (Doc.J.Prášil)
1990 - 92 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze - ateliér sklářského výtvarnictví (prof. V.Kopecký)
od roku 1993 odborný pedagog na SUPŠ a VOŠ v Jablonci n.N. - atelier kovorytí

Výstavy :
1992 - Výstava absolventů VŠUP, Vojanovy sady Praha
1992 - Výstava designu skla Frankfurt nad Mohanem
1994 - Výstava v Galerii RH v Liberci
1996 - Výstava skla Nový Bor
1998 - FIDEM Haag
1999 - Výstava medailí na 3.salonu AUM v Jablonci n.N.
2000 - FIDEM Weimar
2000 - Výstava absolventů sklářského atelieru prof.V.Kopeckého v Hannoveru, Hamburku a Kaselu

Sympozia :
1999 - Finsko (Kankanpäa)
2000 - Uherské Hradiště

Realizace :
1989 - skleněná plastika do kulturního domu v Ústí n.L.
od roku 1995 realizace mincí a medailí pro ČNB Praha a Českou mincovnu v Jablonci n.N.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Přehled Německých mincí - období Třetí Říše

Thu, 28 Dec 2006 23:12:58 +0100

Připravil jsem pro Vás speciál věnovaný mincím III. říše. Mnoho lidí se setkalo s ražbami válečného Německa, popřípadě je vlastní po předcích, ale na českém internetu jsem o tomto tématu nenašel ani zmínku. Tržní hodnota mincí závisí na stavu mince a také na mincovně, ve které byla ražena. Mincovnu označuje vždy malé písmeno, které najdete na každé minci.

A = Berlin
B = Wien (Vienna)
D = München (Munich)
E = Muldenhutten
F = Stuttgart

G = Karlsruhe
J = Hamburg

Ceny dle stavu:

1, 2, 5, 10, 50 Reichspfennig běžná mincovna: 2,- až 15,- Kč

1, 2, 5, 10, 50 Reichspfennig vzácná mincovna: 20,- až 350,- Kč

50 Reichspfennig r. 1938, 39 (Nikl): 500,- Kč plus minus

1 Reichsmark běžná mincovna: 65,- Kč + -

1 Reichsmark vzácná mincovna: - - - - - - -

2 Reichsmark běžná mincovna: 20,- až 75,- Kč

5 Reichsmark běžná mincovna: 60,- až 150,- Kč

2 Reichsmark vzácná mincovna: od 120,- Kč

5 Reichsmark vzácná mincovna: od 150,- Kč

2, 5 Reichsmark Luther, Schiller: od 600,- Kč

2, 5 Reichsmark Potsdam: od 120,- Kč

Vzácné mince jsou ty, jejichž náklad je zpravidla pod 1 mil. ks.

Mince III. říše 1936 - 1945

Vzácná 10 Kč z roku 1993 a současné vzácnější mince

Thu, 28 Dec 2006 22:36:02 +0100

Současné mince vzácnější v oběhu:

Mince 50 haléř 1998

Mince 1 Kč 1998,1999,2004

Mince 2 Kč 1999,2000

Mince 5 Kč 1997,1998,1999,2000,2001,2003,2004

Mince 10 Kč 1997,1998,1999,2000(bez orloje),2001,2002

Mince 20 Kč 1994,1995,1996,2001,2003

Mince 50 Kč jakýkoliv jiný jiný ročník než 1993 a 2008

Neplatné mince:

Mince 10 haléř všechny ročníky běžné

Mince 20 haléř 1995 HM(Hamburg), 2002, 2003

* značka mincovny Hamburg

Náklad 50 Kč v jednotlivých rocích:

1993 - 35 001 000 ks z toho 35 000 ks v sadách
1994 - 100 000 ks z toho 30 000 ks v sadách
1995 - 103 000 ks z toho 30 000 ks v sadách
1996 - 103 000 ks z toho 30 000 ks v sadách
1997 - 40 000 ks z toho 15 000 ks v sadách
1998 - 25 000 ks z toho 15 000 ks v sadách
1999 - 29 000 ks z toho 15 000 ks v sadách
2000 - 26 000 ks z toho 25 000 ks v sadách
2001 - 16 000 ks z toho 12 500 ks v sadách
2002 - 16 000 ks všechny v sadách
2003 - 22 000 ks všechny v sadách
2004 - 34 500 ks 30 500 v sadách

2005 - informace o nákladu prozatím nemám

2006 - informace o nákladu prozatím nemám

2007 - informace o nákladu prozatím nemám

2008 - běžný ročník ve velkém nákladu

50 Kč ročníky 1994, 1995 a 1996 lze najít v oběhu oproti ostatním ročníkům poměrně častěji. Ostatní ročníky jsou v oběhu již vzácnější, protože většina padesátikorun byla ražena spíše pro sběratelské mincovní sady.

Účelový odražek 10 Kč 1993 s písmeny malé "kč":

Desetikoruna, jejíž cena je dle poptávky cca. 6 000,- až 15 000,- CZK. Dnes se již ale většina těchto mincí nachází v soukromých sbírkách a nalezení takové mince v oběhu je raritou. Mince je

účelovým odražkem mincovny v množství 1000 Ks, který se nedopatřením dostal do oběhu .

Pozor! Vzhledem k množícím se dotazům: Desetikoruna 1993 je jinak naprosto běžným ročníkem. Vzácný je pouze tento účelový odražek.

A čím se vlastně odlišuje od ostatních ?
Písmenka "KČ" jsou menší a čára v písmenku "K" tvoří trojúhelník a dotýká se horní části písmene "č" (viz. obrázek). Mince byla ražena v roce 1993 mincovna Hamburk. Matná ražba.

Laicky vysvětleno: Písmena na odražku nejsou velikostně "KČ", ale "kč" - tj. malými písmeny.

Značení mincí a bankovek. Co znamenají značky ?

Wed, 27 Dec 2006 15:03:29 +0100

Značení kvality:

Značení kvality zachovalosti mincí je rozděleno do tří základních, u mincí pamětních do čtyř stupňů:

2/2	mince otřelá
1/1	mince prošlá oběhem, všechny detaily jsou neotřelé, nepatrné vady z oběhu
0/0	mince neprošlá oběhem, ostré detaily
PROOF	mince zhotovená pro sberatelské účely z leštených razidel a z materiálu speciálně povrchově upraveného

Mincovní kovy:

Au	Zlato
Ag	Stříbro
Cu	Měd
Ni	Nikl
Sn	Cín
Zn	Zinek
Mn	Mangan
Al	Hliník

Doplňkové značky:

F	falzum nebo novoražba
R	méně se vyskytuje
RR	vzácná
RRR U	velmi vzácná unikát (do 3 ks, např. Pražský Groš Ladislava Pohrobka)

Zkratky a vysvětlivky

n.	nepatrně
dr.	drobně
just.	justovaný (rovnoměrné škrábance - zkoušení pravosti)
lak.	lakováno
b.z.	bez značky mincovny
m.o.	měl ouško
A	avers (Strana s podobiznou)
REV	revers (Strana s číslem)
st.	stopa
hr.	poškozená nebo naražená hranka
škr.	poškrábaný
proh.	prohnutý
b.l.	bez letopočtu
st.kor.	stopy koroze
okr.	okraj

Bankovky :

N	oboustranně bezvadně zachovalý exemplář, dosud neobíhající, bez jakýchkoliv přehybů, ulámaných růžků, bez skvrn, nepošpiněný	UNC
0	nepatrné vady (např. ulámané růžky) bez přehybů	AU
1	velmi krásný, čistý, neznatelně přeložený (nejvýš 1x)	XF
2	krásný, nepatrně přeložený, nejvýše jeden ostrý přehyb v hlavním směru, další přehyby slabé. Olámané rohy, menší nečistotu i nepatrné odření lze tolerovat. Neprodřený či jinak poškozený (natržení nebo nastřižení není přípustné)	VF
3	dobrý, průměrně zachovalý, přehyby v obou směrech, jinak bez poškození, nenatržený, průměrně pošpiněný, v místech přehybů slabě odřený, nikoliv prodřený	VG
4	méně zachovalý, silněji překládaný, vydřená místa v přehybu, silněji pošpiněný, nepatrně natržený, ulámané či částečně chybějící rohy, poškozený	G
5	velmi špatný, silně překládaný, silně znečištěný, silně poškozený, natržený, či dokonce roztržený, odřený, chybějící části a rohy	POOR

Zkratky používaných literatur k určení mince:

Použitá literatura

Ca	Cach Fr.: Nejstarší ceské mince, 4 svazky, CNS, Praha 1970-1982
Hal	Halacka: Mince zemí koruny ceské, 3 svazky, CNS, Kromeríž 1987-1988
K	Kankelfitz: Römische Münzen
Fr.	Friedberg R.: Gold Coins of the world, NZ 1980
Hus.	Huszar L.: Münzenkatalog Ungarn, od r. 1000 do soucastnosti
KM	Krause Ch.L., Mischler C.: Standart catalog of World coins
KM17	1601 - 1700
KM18	1701 - 1800
KM19	1801 - 1900
Nov.Fr.I.	Novotný Vladislav: Mince Františka I. 1792-1835, r. 2000
Nov.Fr.J.I.	Novotný Vladislav: Mince Františka Josefa I., 1848-1916, r.1996
Nov.Fer.V.	Novotný Vladislav: Mince a korunovacní medaile Ferdiannda V. 1835-1916, r.1996
Nov.Fr.L.	Novotný Vladislav: Mince Františka Lotrinského 1745-1765 / 1765-80, Josefa II. 1765-90, Leopolda II. 1790-92, r. 1995
Nov.M.	Novotný Vladislav, Moulis Mir.: Mince Ceskoslovenska 1918-1993, CR a SR 1993-2000, r.2000