Hyperinflace

24. února 2008 v 12:37 | Robbie
Za hyperinflaci se označuje taková situace, kdy státní banka spolu se zbytkem bank zvyšuje množství peněz tak rychle, že ceny rostou tempem tisíců či milionů procent. Cena věcí se zvyšuje doslova před očima. Během několika hodin se může zdvojnásobit, za rok se zvýší i více, než milionkrát. Při hyperinflaci se ceny zvyšují tak rychle, že první starostí všech lidí, jakmile dostanou nějaké peníze, je tyto peníze utratit za nějakou věc.





Lidé dostávají peníze každý den, někdy i častěji. Manželky dělníků čekají u bran továrny a s výplatou ihned utíkají do obchodů a nakupují základní potraviny a oblečení. Kdyby se zdržely třeba jen o hodinu, bude všechno stát o něco víc a peníze již nebudou stačit. Hyperinflace rovněž zničí veškeré úspory v penězích. Někdo mohl celý život pilně pracovat a střádat peníze a naspořil dost, aby z toho v důchodu žil na vysoké úrovni. Hyperinflace z jeho úspor postačujících na dvacet let důstojného života rázem udělá částku, za kterou si zle koupit třeba krabičku zápalek. Pro celé hospodářství to představuje naprostou zkázu a úplné ožebračení většiny lidí. V konečné fázi lidé přestávají používat peníze a vracejí se k přímé směně za nějaké cenné komodity, jako je například tabák, který neztrácí hodnotu tak rychle jako státní papírové peníze. Nejznámějším příkladem hyperinflace je Německo okolo roku 1923.
Na začátku první světové války v roce 1914 německá říšská banka zrušila směnitelnost marek za zlato. Lidé již nemohli své bankovky přinést do banky a požadovat zlato, zůstaly jim v rukou jen papírové peníze. To byl osudný okamžik, který umožnil roztočení kol inflace. V dalších letech říšská banka ochotně pomáhá financovat válečné výdaje. Množství peněz se během války zvýšilo čtyřnásobně. Za necelé čtyři roky to je sice velký nárůst, ale sám o sobě by nepostačoval ke zničení ekonomiky země. Německé vládě však zoufale chyběly prostředky k úhradě výdajů. Vyhledala tedy opět pomoc říšské banky, která natiskla nové marky, s nimiž vláda platila. V říjnu 1923 vláda hradila více než 99% svých výdajů nově natištěnými markami. Pouze 0,8% jejich příjmů tvořily daně. Do konce roku 1923 banka natiskla přes 496 trilionů marek, tedy 496 000 000 000 000 000 000 Marek.
V roce 1923 pro říšskou banku pracovalo 300 papíren vyrábějících bankovní papír a bankovky se tiskly dnem i nocí ve 150 tiskárnách na 2000 tiskařských strojích. Kupní síla peněz tak tedy doslova mizela před očima. Dělníci dostávali výplatu dvakrát denně, některé podniky v době největší krize i třikrát denně. Pracovníci pokaždé měli půlhodinovou pauzu na vyřízení nákupů, protože pokud by otáleli do konce pracovní doby, donesli by domů ani ne polovinu jídla pro své děti, než když nakoupili ihned. V listopadu 1923 stál bochník chleba 140 miliard marek.Během let 1921 - 23 činil nárůst cen zhruba 5 000 000 000 000 (bilionů) procent.
Obchodníci nestíhali neustále měnit své ceny a uchýlili se k metodě multiplikátorů. Ceny byly stanoveny jako součin uváděné ceny a určitého faktoru. Uváděné ceny se tak neměnily, ale obchodníci pouze každou chvíli měnili jen násobící faktor. Ten se určoval z aktuálního kurzu marky k dollaru. Banky zaměstnávaly stovky operátorů na telefonních linkách, kteří se po zvednutí telefonu ohlašovali slovy "Sto miliard, prosím. Hezký den". To znamenalo, že v tuto chvíli se americký dollar prodává za sto miliard marek. Obchodník podle toho zvýšil násobící faktor a za hodinu volal znova. To už mohl být kurz například sto deset miliard marek za dollar. Německá hyperinflace zasáhla všechny občany Německa, nejvíce však střední třídu, chudí totiž neměli žádné úspory a tak neměli co ztratit. Naopak bohatí byli dost chytří a rychlí, aby své úspory přesunuli do bezpečnějšího zahraničí. V roce 1913 byla hodnota všech hypotečních úvěrů v Německu 10 miliard amerických dollarů. Po deseti letech, na konci roku 1923 by k úhradě postačoval jeden jediný americký cent. Přes všechny hrůzy hyperinflace toto není jediný, či nejstrašnější příklad. Nejdelší období hyperinflace zažil Sovětský svaz na začátku dvacátých let dvacátého století, který byl decimován válkou 26 měsíců. Hyperinflaci zažilo také Maďarsko v letech 1945 - 46.


V Maďarsku vzrostla cenová hladina o 4,19 trilionu procent, tedy 4 190 000 000 000 000 000%. V roce 1946 činila míra inflace 19 000%. V nejhorším měsíci červenci 1946 se ceny ztrojnásobily. Za maďarskou hyperinflací stála jako vždy státní banka. Ta rozhodla o obrovském nárůstu tisku nových papírových peněz, ze kterých vláda kryla své výdaje. I když zkušenosti Německa a Ruska dvacátých let byly naprosto jasné a děsivé, maďarská vláda se z nich nepoučila.Výsledkem byla zničená ekonomika a ožebračení všech lidí, kterým po druhé světové válce ještě zbýval nějaký majetek. Poštovní známka v roce 1946 stála 500 000 000 000 000 000 Pengö, proto pošta přestala psát cenu na známky a nahradil ji pouze textem "známka na dopis". Další nejdelší a nejhorší epizoda inflace v historii Evropy se odehrála v Jugoslávii za vlády Slobodana Miloševiče v letech 1993 - 94. V lednu 1994 činila míra inflace 300 milionů procent. Během 15 měsíců vzrostly ceny zhruba o 5000 bilionů procent.
Jeden americký reportér provolal přes dvacet hodin mezinárodních hovorů z Bělehradu, které v té době měly tržní hodnotu asi 5000 dollarů. Během dvou týdnů, které uplynuly od doručení vyúčtování jeho splatnosti stačil na úhradu účtu méně, než jeden cent. Telefonní společnost tak vlastně poskytovala své služby zdarma, ale svým dodavatelům v zahraničí musela platit propojovací poplatky v dollarech v plné výši. Takto zkrachovalo mnoho firem a podniků.
V Zimbabwe v roce 2003 způsobovala vláda rovněž vysokou míru inflace. Pokusila se ji však skrývat tím, že odmítla tisknout bankovky vyšších hodnot. Běžně se tedy stávalo, že člověk při platbě musel odpočítávat několik set bankovek, aby mohl zaplatit. Ani za bankovku nejvyšší hodnoty 500 zimbabwských dollarů si nešlo koupit pivo, které stálo 650,- Z$. Role toaletního papíru stála 1000,- Z$. Uvážíme-li, že běžná role obsahovala 72 útržků, pak je vidět, že za 1000,- Z$ si člověk mohl buď koupit těchto 72 útržků v roli, nebo na místo nich použít 72 desetidollarových bankovek místo toaletního papíru a ušetřit tak 280,- Z$, Zimbabwe je tak patrně první zemí v historii, kdy peníze mají menší hodnotu než toaletní papír. Hodnota papírových peněz tedy může klesnout na nulu, protože nejsou kryty žádnou komoditou, kterou by šlo využít jinak než jako peníze. Naproti tomu zlaté mince nikdy nemůže hyperinflace postihnout. I kdyby lidé zlato zcela odvrhli jako prostředek směny, stále z něj bude možné vyrábět šperky, nebo vždy najde využití v průmyslu, elektrotechnice či zubním lékařství. Hodnota zlata tedy nikdy neklesne na nulu. V případě hyperinflace však ztrácí peníze celou svou hodnotu a stávají se z nich bezcenné kusy papíru. Při hyperinflaci se tak může stát, že i papír, který má na počátku zanedbatelnou hodnotu, má vyšší tržní sílu než peníze samy o sobě. Doufejme, že se svět z těchto hrozivých hyperinflací poučí a zabrání státním bankám páchat takovéto katastrofy. Inflací máme dnes mnohem více, než v dřívějších dobách a od diktátorských, či demokratických režimů se v tomto ohledu způsoby zneužití státních peněz nijak neliší.
 

27 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama