Vznik a historie Československé měny II.

21. června 2007 v 13:10 | Robbie

Poválečný stav: socializace peněžnictví

Košický vládní program postavil peněžní i úvěrový systém "pod všeobecné státní vybavení a do služeb znovuvýstavby národního hospodářství". Tím výrazně určil směr k postupné socializaci peněžnictví ke znárodnění bank a centrálnímu direktivnímu řízení.
Prvním krokem bylo zrušení české banky UNION, České eskompní banky a německých peněžních ústavů. Zároveň byly zrušeny filiálky říšsko-německých bank a úvěrová družstva v pohraničí. Byly obnoveny Pražská úvěrní banka a Legionbanka, které byly zrušeny během německé okupace. Do velkých bank byly zaváděny národní správy. Přípravou ke znárodnění bylo snížení počtu bank a jejich sloučení na osm bank v českých zemích a šest bank na Slovensku. Znárodňovacím dekretem prezidenta republiky ze dne 24. října 1945. Bylo rozhodnuto o přeměně velkých bank na národní podniky.





Pokračovala příprava radikální transformace bankovního systému na sovětský model. V červenci 1946 přijalo Národní shromáždění na návrh Komunistické strany Československa dvouletý hospodářský plán obnovy na léta 1947-1948, tzv.dvouletku. Směřoval k socializaci ekonomiky a koncentraci znárodněných bank. V českých zemích zůstaly tři banky (Živnobanka, Legiobanka, Moravská banka) a na Slovensku dvě banky (Slovenská banka a Tatrabanka). Byly pověřeny poskytováním provozních úvěrů. Poskytováním investičních úvěrů se zatím zabýval Československý reeskontní ústav a Zemská banka.

Únor 1948 a centrální řízení.
Proces bankovní centralizace byl urychlen po politickém převratu v únoru 1948. Vládním usnesením z 25. března 1948 byl počet bank dále snížen a byly vytvořeny dvě provozní banky: Živnostenská banka pro země české a Slovenská Tatrabanka pro Slovensko. V červenci 1948 Byla zřízena Investiční banka pro financování a kontrolu investic a pro poskytování dlouhodobých úvěrů. Zákonem o reorganizaci peněžnictví byly všechny banky podřízeny jednotnému řízení ministerstvem financí. V roce 1948 bylo centralizováno i lidové peněžnictví. Vznikly Okresní spořitelny a záložny sloučením všech záložen a spořitelen v okrese a Záložny a kampeličky místo dřívějších kampeliček. Centrální emisní bankou zůstávala Národní banka československá, která byla zestátněna. Vyvrcholením centralizace peněžnictví byl zákon z 9. března 1950 o Státní bance československé, kterým bylo československé bankovnictví reorganizováno podle sovětského vzoru jediné banky, tzv. monobanky v souladu s principem centrálního direktivního řízení ekonomiky. Základní funkcí státní banky měla být účast na sestavování hospodářského a finančního plánu státu, kontrola hospodářského plánu korunou, soustředění, řízení a kontrola oběhu platidel, plánování, řízení a sestavování platební bilance, řízení a usměrňování finančního a úvěrového a platebního styku s cizinou podle potřeb hospodářského plánu. Aby mohla tyto funkce plnit, měla banka proniknout celým hospodářstvím a podchytit akumulaci peněžních prostředků tak, aby je mohla podle směrnic ministerstva financí ditribuovat na místa plánované potřeby. Proto měla převzít funkci provozních bank a řídit činnost lidového peněžnictví jako sběrné sítě úsporných vkladů. Provádění měnové politiky a řízení peněžního oběhu bylo podřízeno centrálnímu řízení ekonomiky. Měnová politika a funkce peněz dostaly nové pojetí odpovídající nárokům na socialistické, direktivní řízení společnosti.

Peněžní reforma 1953.
Pro důsledné vytvoření "socialistického" peněžnictví a pro přechod k řízení peněžního vývoje v systému direktivního centrálního plánování se ukázalo jako nezbytné zbavit se "balastu" labilní peněžní situace, jak se utvářela po měnové reformě v listopadu 1945. Nový systém "řízení peněžního oběhu" chtěl začít s čistým, minulostí nezatíženým peněžním stavem. Bylo rozhodnuto o provedení peněžní reformy k 1. červnu 1953. Byla připravena ve velmi krátké době úzkou pracovní skupinou a postavena na těchto základech:
- Platidla z roku 1945 a z dalších let byla v částce 52,1 mld. Kč vyměněna za nová v silně redukovaném poměru, a to na 1,4 mld. Kč. Občanům, kteří nezaměstnávali žádnou pracovní sílu, bylo vyměněno na osobu 300 Kč starých peněz v poměru 5:1, jejich ostatní hotovosti a všechny hotovosti občanů, kteří někoho zaměstnávali se měnily v poměru 50:1.
- Prostředky , které byly na zablokovaných (vázaných) vkladech z měnové reformy v roce 1945 v částce 80 mld. Kč, byly anulovány.
- Mzdy a příjmy zemědělců za dodávky, sociální dávky a starobní důchody atd. se proplácely v poměru 5:1.
- Byl stanoven zlatý obsah koruny na 0,123426 g zlata. Podle toho se určil i poměr koruny k cizím měnám, např. 7,20 Kč k americkému dolaru. Bylo to zcela neadekvátní řešení. Starému kurzu 50 Kč/USD by reálně odpovídal nový kurz 10 Kč/USD.Koncem roku 1954 přestalo být Československo členem Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

"Normalizace".
V období normalizace se neustále přijímaly různé stranické dokumenty mobilizačního charakteru. Ale i po zmaření reformních snah v roce 1969 stále více pronikaly do metod centrálního řízení prvky, které měly vytvořit širší prostor pro fungování peněz. Významnou změnou byl zákon z roku 1970 o Státní bance československé, která se stala méně závislou na ostatních centrálních orgánech a byla vedle nich vázána přímo na vládu. Zároveň byl upraven zákon o národohospodářském plánování, podle kterého byl měnový plán ČSSR zařazen do soustavy centrálních národohospodářských plánů. Bylo to výslovné přiznání významu měnové politiky i pro direktivní centrální řízení hmotných hospodářských procesů. Ve druhé polovině 80. let se začaly propracovávat předpoklady širší konvertibility koruny a začalo navazování opatrných, neformálních kontaktů s Mezinárodním měnovým fondem.

Hospodářské problémy.
Opětovným akcelerátorem reformního myšlení se stávaly narůstající hospodářské problémy, které se zvláště zřetelně projevovaly i při přetrvávající direktivnosti centrálního řízení právě v měnové a finanční oblasti. Především ekonomické vztahy k zahraničí a přetrvávající izolace výrobní struktury, cenových a mzdových relací i celkového hospodářského uspořádání od prudkých změn ve světovém dění vyvolávaly napětí v devizové oblasti s velmi negativními dopady na vnitřní měnové poměry. Peněžní emise se dostávala do výrazně inflačního trendu. Hlavním inflačním faktorem se stával vysoký nárůst zásob v podnicích, zejména tzv. rozpracovanosti, na kterou se vyplácely mzdy, aniž proti nim stál odpovídající nárůst nabídky na trhu zboží a služeb. Stejný účinek měl stále problémový růst nedokončené investiční výstavby.Struktura výroby i její rozsah neodpovídaly poptávkovým, zejména exportním zájmům a potřebám. Neefektivnost a nerozvážnost, ekonomického vývoje v centrálně plánované ekonomice nastolily nezbytnost nových ekonomických reforem. V rámci reformních pokusů byly v roce 1988 zahájeny také přípravné práce na reformě čs. bankovnictví. Politicko-ideologické limity však byly při přípravě změn v ekonomice nepřekročitelné. Zásadní formování moderního bankovního systému umožnil teprve listopad 1989.

Ekonomická transformace.
V listopadu 1989 došlo k historickému zlomu v politickém, hospodářském a kulturním životě národa. Systém centrálního ekonomického řízení, který i přes snahu o zavádění tržních prvků do některých oblastí hospodářského života v závěru 80. let nebyl schopen překročit svůj stín a dát ekonomice reálný směr k prosperitě, byl nahrazen návratem k demokratickým a liberálním principům. Dědictví systému centrálního direktivního řízení bylo ve srovnání se západoevropskými zeměmi v kritickém stavu. Výkonnost ekonomiky - vyjádřená hrubým domácím produktem na obyvatele - byla v roce 1989 zhruba na úrovni 30 až 35%, ve struktuře výroby převažovaly obory s nízkým stupněm zhodnocování vloženého kapitálu, podnikovému řízení i technice výroby chybělo moderní "know-how", cenové a mzdové poměry byly zcela odtrženy od vývoje na světových trzích. V diskusích o strategii k překonání této situace byl posléze odmítnut názor o postupném reformování dosavadního systému. Převládlo přesvědčení o nezbytnosti jeho radiální a komplexní transformace, a to s nejnižšími společenskými, sociálními a ekonomickými náklady. V květnu 1990 projednala federální vláda koncepci základních směrů ekonomické transformace. Tato koncepce byla dále upřesněna a v září 1990 přijata Federálním shromážděním. Prïoritní oblastí se stala měnová politika spolu s fiskální politikou.

Změny v řízení měnové politiky.
Zákon o Státní bance československé z prosince 1991 stanovil jako hlavní cíl měnové politiky zabezpečovat stabilitu měny, tj. relativní stabilitu cenové hladiny (vyjádřenou nízkou inflací) a kurzu koruny. Šlo o náročnou měnovou koncepci, jejíž realizace probíhala počátkem 90. let v podmínkách radikální transformace ekonomiky, pro kterou byla charakteristická ještě nedokončená náprava cenových relací, pomalá restrukturalizace výroby, nedostatečně rozvinutý finanční trh, přetrvávající institucionální a legislativní prostředí a velmi nízká liberalizace kapitálových toků. K tomu přistupoval i počátek dalekosáhlé privatizace státního majetku v bankovní a výrobní sféře. Této situaci odpovídal i vývoj schématu a nástrojů řízení měnové politiky. Bylo proto nezbytné opírat se zpočátku o přímé, administrativní metody emisní politiky, především o určování úvěrových a úrokových limitů, jimiž byl řízen celkový objem a maximální cena úvěrů, které mohly obchodní banky poskytovat podnikům. Od počátku roku 1991 bylo určování celkového objemu úvěrů nahrazováno jednak určováním vývoje peněžní zásoby, tedy celkového množství peněz v zemi, a jednak fixním kurzem koruny. Využívání fixního kurzu jako "nominální kotvy" měnového vývoje vyplývalo z jeho vlivu na vývoj cenové hladiny v podmínkách malé otevřené ekonomiky a bylo důležité i pro politiku postupné liberalizace státem regulovaných cen. Přímé měnové nástroje byly potupně rušeny a nahrazovány nepřímýmí nástroji. Změny v kurzové oblasti směřovaly k dosažení takové úrovně kurzu koruny, která by byla jednotná pro všechny subjekty a pro všechny devizové operace v podmínkách omezené vnitřní směnitelnosti koruny, jak byla zavedena v rámci liberalizačních kroků od počátku roku 1991, a kterou by bylo možné udržovat beze změny co nejdelší dobu.

Rozvoj bankovního systému.
Vznik samostatné České republiky a krátce poté provedena měnová odluka znamenaly i vznik samostatného bankovního systému. Ten zahrnuje Českou národní banku jako centrální banku, komerční banky a pobočky zahraničních bank. Chod národního hospodářství je každý den spojen s miliony peněžních transakcí v objemu stovek miliard korun. Ten spolu s privatizací, pokračujícím rozvojem soukromého sektoru i dynamickým růstem liberalizovaného zahraničního obchodu vytvářel velkou poptávku po službách bank. Banky nabízely podnikům i široké veřejnosti stále se rozšiřující a stále modernější škálu produktů a služeb. Bankomat a platební karta se rychle staly běžnou součástí života, stejně jako počítače, Internet, mobilní telefony a s nimi i služby elektronického bankovnictví. Transformace bankovnictví v moderní tržní odvětví neproběhla bez otřesů. Šestnáct bank zbankrotovalo nebo bylo zlikvidováno. Stát musel vynaložit nemalé prostředky na ozdravení některých bank před jejich privatizací. Na některé banky bylo nutné uvalit nucenou správu. Vysokou cenu za stabilizaci bankovního sektoru zaplatily prakticky všechny transformující se země. Od roku 1989 zaznamenalo bankovnictví nebývalý rozmach a technický pokrok. Bankovnictví je dnes moderní, technicky velmi dobře vybavené odvětví, které je propojeno s mezinárodními finančními toky. Je to i odvětví, které se v rozhodující míře spoléhá na zázemí, know-how a nepřerušenou tradici kvalitního poskytování služeb představovanou silnými zahraničními partnery, jejichž obchodní jména mají vysokou prestiž.

Vývoj v letech 1990-1992.
Hospodářský a měnový vývoj České a Slovenské Federativní Republiky v těchto letech byl poměrně příznivý. Zvláště v náročném prostředí prvních kroků ekonomické transformace, zejména radikálního vstupu do dalekosáhlé privatizace, cenové liberalizace, zavádění vnitřní směnitelnosti koruny, prosazování tržních principů atp. Docházelo zároveň k pronikavým změnám ve struktuře zahraničních obchodních vztahů, když se po rozpadu socialisticky konstruované Rady vzájemné hospodářské pomoci v Moskvě orientovaly na vyspělé západoevropské země. Pokles výkonnosti ekonomiky měřený meziroční změnou reálného hrubého domácího produktu byl relativně malý a trval krátce.Byl poznamenán i výraznějším snížením produkce neprodejných výrobků, která byla typická pro dřívější systém (tzv. výroba na sklad), neměla užití, takže pouze opticky zvětšovala výkonnost ekonomiky. Příznivý vývoj inflace byl do jisté míry předznamenán příznivými výchozími podmínkami. Československá ekonomika si i v systému centrálního řízení i před rokem 1989 zachovala poměrně rovnovážný měnový vývoj. Významnou úlohu při stabilizaci cenového vývoje sehrála restriktivní - od roku 1992 spíše neutrální - měnová politika a v jejím rámci fixní kurz koruny jako "nominální kotva", tedy jako stabilizátor cen obchodovatelného zboží. Příznivý vývoj účtu platební bilance i první signály zvýšeného přílivu zahraničního kapitálu ve formě přímých investic a posilování devizových rezerv čerpáním prostředků od nadnárodních institucí, zejména od Mezinárodního měnového fondu, umožňovaly postupně zmírňovat či dokonce rušit některé nástroje řízení devizového hospodářství.

Rozdělení ČSFR.
Po složitých politických jednáních bylo rozhodnuto o rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky k 1. lednu 1993. Vznikla Česká republika. K tomuto datu vznikla na základě zákona č. 6/1993 Sb. Česká národní banka, která v plné míře navázala na činnost bývalé Státní banky československé, vykonávající podle zákona z prosince 1991 všechny standardní funkce centrální banky. Rozdělení společné federativní republiky proto nemělo významnější vliv na transformaci ekonomického systému a bankovnictví. Bilance Státní banky československé byla rozdělena mezi oba nástupnické státy. Úvěry poskytnuté bankám (resp.depozita bank) byly rozděleny územně podle sídla bank, aktiva či pasiva vůči Mezinárodnímu měnovému fondu v poměru 2,29:1, pohledávky za federálním rozpočtem a devizové rezervy v poměru 2:1. O oddělení české měny od dřívější československé měny bylo rozhodnuto zvláštním zákonem v únoru 1993. Tímto dnem vznikla české měna, jejíž jednotkou se stala koruna česká. Přechod na novou měnu zahrnoval především:

- převedení všech vzájemných závazků a pohledávek k tomuto dni v poměru 1:1
- kolkování federálních bankovek nejvyšších nominálů (100, 500, 1000)
- fyzickou výměnu bankovek podléhajících okolkování rezidentům i nerezidentům
- přípravu soustavy bankovek a mincí nové české měny, zajištění jejich výroby, a to zčásti v zahraničí, jejich transport, uložení a vydání do oběhu
- stahování a ničení bankovek a mincí dosavadní měny vč. okolkovaných bankovek

Vznik české koruny.
V září roku 1992 bylo již zřejmé, že Česká a Slovenská Federativní Republika se brzy rozdělí na dva samostatné státy. Bylo třeba započít neodkladně s přípravou vlastních peněz České republiky. Zatímco práce na návrzích bankovek byly již zahájeny, neboť bylo možné využít připravovaných návrhů nové soustavy československých peněz a výsledků soutěže, v níž zvítězil akademický malíř Oldřich Kulhánek, u mincí byla situace jiná. Obvyklý způsob vyhlášení veřejné anonymní soutěže nebyl pro krátkost doby možný. Bylo proto vyzváno šest osvědčených účastníků soutěží na československé mince, aby vypracovali návrhy na korunovou minci, budoucí peněžní jednotku České republiky. Všichni autoři požadovaný termín přes nezvykle krátkou dobu splnili. Předložené práce posoudili nezávislí odborní experti, kteří za nejlepší označili návrh akad. sochařky Jarmily Truhlíkové-Spěvákové se stylizovanou svatováclavskou korunou. Dále nevrhli, aby na příštích oběžných mincích České republiky byl používán symbol českého lva bez štítu. Bankovní rada stanovisko expertů potvrdila a požádala, aby strana korunové mince byla doplněna textem "KORUNA ČESKÁ". Základ soustavy oběžných mincí České republiky byl položen.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Aktuální články

Reklama