Skrytá svědectví pokladů

27. prosince 2006 v 14:27 | Frederik Velinský (18. 11. 2005)

V českých zemích bylo od 18. století do dneška objeveno něco přes čtyři a půl tisíce pokladů. Šperků, klenotů nebo drahých kamenů v nich bylo pramálo. Většinou jde o hromadné nálezy mincí.






Co je a co není poklad
Kolik mincí musí nález obsahovat, aby se o něm dalo mluvit jako o hromadném nálezu, depotu nebo přímo pokladu? "Zpravidla se za hromadný nález považuje soubor, který obsahuje více než pět kusů mincí, ale také to nemusí být pravda," říká numismatik Jiří Militký. Velké množství mincí totiž automaticky neznamená velkou hodnotu pokladu. Hodnota závisí na dobové kupní síle mince. Nález jediné zlaté mince, třeba desetidukátu ze 17. století, je proto plně rovnocenný nálezu několika set drobných stříbrných mincí ze stejné doby. O nálezu jednotlivé mince sice stěží můžeme mluvit jako o nálezu hromadném, o poklad ve smyslu hodnoty nálezu se však nepochybně jedná. Na druhou stranu je dost nadnesené označovat jako poklady nálezy mincí, jejichž hodnota byla ve své době zanedbatelná - kdybyste například vykopali na zahrádce hrnec plný padesát let starých desetníků, považovali byste jej za poklad? Docela jistě by to však byl hromadný nález.
Musíme se tedy smířit se skutečností, že exaktní definice pokladu ve smyslu jeho hodnoty nebo velikosti neexistuje. Žádná hranice není stanovena, a tak záleží spíše na pocitech nálezců, než na hodnocení odborníků. Poklady nenalézají znalci, ale při zcela běžných činnostech docela obyčejní lidé - právě takoví, jací je kdysi dávno ukrývali.
Vlny neklidu
Poklady vznikají jednoduše. Kdosi, jehož totožnost se podaří zjistit jen ve zcela výjimečných případech, ukryje na bezpečné místo finanční hotovost s úmyslem se pro ni v budoucnu vrátit. Z nějakého důvodu se mu to však nepodaří - buď zemře, nebo mu v tom zabrání jiné okolnosti. Nejčastěji se ukrývání mincí dává do souvislosti s válečnými konflikty. Mnohé z našich pokladů skutečně pocházejí z období mezi husitskými válkami a 60. léty 15. století, další byly ukryty v nepokojných letech války třicetileté. Nelze je však spojovat s žádnými konkrétními vojenskými operacemi. Jak říká Jiří Militký, poklady vůbec nemusí souviset s přímým fyzickým ohrožením svých původních majitelů: "Někdy stačí, aby existovala pouhá vlna neklidu, jakési povědomí o nebezpečí, které sice aktuálně nehrozí, ale může se objevit." K ukrytí peněz mohl jejich vlastníky vést strach z událostí, k nimž docházelo třeba i několik desítek kilometrů daleko. Jejich obavy tedy mohly být zcela liché - ale také nemusely.
Jiné poklady mohou být produktem kriminální činnosti. Nacházejí se i ukryté odúmrti - peníze, které jejich nový majitel zdědil a nepřiznal v pozůstalostním řízení. Důvody pro ukrytí hotovosti však mohly být i jiné, zcela osobní. Dnes už nemáme žádnou šanci zjistit, o jaké důvody šlo. Jak také, když většinou nevíme, kdo poklad ukryl?
Bohatí vesničané?
Bude se vám to zdát zvláštní, ale největší množství pokladů se u nás našlo ve vesnickém prostředí. Není to proto, že by vesničané byli bohatší než měšťané nebo dokonce lidé z vyšších společenských kruhů, třeba šlechtických. Zámožní vesničané sice existovali, ale byli ve společnosti spíše výjimkou; na vesnicích jinak naprosto převládali ti sociálně nejslabší. Vesničtí obyvatelé však byli ze všech nejohroženější, protože neměli jinou možnost, jak své úspory chránit, než zakopat je do země, popřípadě je ukrýt nějak jinak.
Ve městech, narozdíl od vesnic, fungovaly prostředky kolektivní obrany. Města měla hradby a v řadě případů také disponovala vojenskou silou, kterou bychom dnes nazvali domobranou. Měšťané se proto ve svých městech cítili bezpečněji a neměli tolik důvodů k ukrývání cenností jako vesničané. Přesto k němu i v městském prostředí docházelo a poklady tam jsou dodnes nalézány.
Nejméně hromadných nálezů paradoxně pochází z prostředí, kde bylo cenností a peněz nejvíce. Z bohatství šlechticů, členů knížecího či královského dvora, případně samotných panovníků se v podobě pokladů nedochovalo prakticky nic. Zní to sice dost neuvěřitelně, ale pokud se vám zachce vidět místo, kde takřka s jistotou žádný poklad není a nikdy nebyl, navštivte libovolnou hradní zříceninu. Pověsti o hradních pokladech jsou totiž opravdu jen pověstmi. Alespoň zatím to tak vypadá.
Největší středověký trezor
Hrad Karlštejn nechal císař Karel IV. postavit mimo jiné jako velký a bezpečný "trezor" pro své vzácné korunovační klenoty. Podobnými trezory, určenými k přechovávání peněz a cenností, byly i ostatní středověké hrady. A to je hlavní důvod, proč se na nich dnes už žádné poklady nevyskytují. Pokud totiž někdo takový hrad dobyl, jako každý pořádný lupič se jistě postaral o to, aby trezor vyprázdnil do posledního penízku. Nelze pochybovat o tom, že při podobném plenění byla každá metoda dobrá a zcela jistě se pokaždé našel někdo, kdo prozradil místo úkrytu i toho nejtajnějšího z hradních pokladů. I v případě hradů však existují výjimky potvrzující pravidlo a přítomnost pokladů na nich nelze úplně vyloučit. Příkladem nám může být už zmíněný Karlštejn.
Při jeho rekonstrukci byl v jedné ze zdí objeven unikátní soubor cenných předmětů - opravdový poklad, jaký byste právě na starých hradech čekali. Nebyly v něm však mince. Karlštejnský poklad sestával výhradně ze stříbrných nádob a různých součástí oděvu, například vzácných kování opasku. Do své skrýše byl uložen už v době Karlově, někdy po polovině 14. století. Ani v jeho případě však netušíme, komu mohly vzácné předměty původně patřit a co ho vedlo k jejich ukrytí. Dnes je tento výjimečný poklad součástí sbírek pražského Uměleckoprůmyslového muzea.
Skrýše a úkryty
Míst, kam bylo možné poklad uschovat, byla celá řada a nesmí nás mást, že mnohé z nich se později našly ve volné krajině, na poli nebo třeba v lese. Úkryt musel být snadno k nalezení. Významné orientační body však v průběhu staletí odvál čas - kapličky, boží muka, dřevěné kříže, velké kameny nebo osamělé stromy zmizely. Jen poklady zůstaly.
K mnoha nálezům došlo přímo v areálech bývalých venkovských usedlostí. Známé jsou poklady ukryté pod pozednicovými trámy nebo někde na půdě, zakopané na dvorku, případně pod prahem stavení - to bylo zvláště oblíbené místo. Podobné nálezy z interiérů vesnických stavení jsou dnes důležitým informačním zdrojem pro numismatiky i etnografy, kteří z nich dovedou vyčíst třeba stáří objektu.
Bohužel, mnohé z těchto vesnických pokladů byly nalezeny ještě v dobách, kdy si podobných souvislostí nikdo nevšímal. Málokdo tehdy také dokázal ocenit krásu a historickou výpověď lidové architektury. Je přitom víc než jisté, co by analýza mincovních nálezů prozradila - ještě v 19. století stálo na území českých zemí velké množství opravdu středověkých venkovských usedlostí, zděných nebo i dřevěných staveb, které se bohužel do dnešních dnů z větší části nedochovaly.
Od duhovek k brakteátům
Složení pokladů se v průběhu času měnilo, a to v závislosti na vývoji ražby domácí mince, popřípadě na oběhu mince cizí. V keltských pokladech z 2. a 1. století př.n.l. převažovaly zlaté mušlovité statéry, zvané též duhovky. Jejich lidový název vycházel ze známé pověry o hrnci peněz, zakopaném na konci každé duhy a zcela reálně i ze skutečnosti, že tyto peníze bývaly často nacházeny na polích po prudkém dešti, který je vyplavil ze země. V prvních stoletích našeho letopočtu si na naše území našly cestu také nejrůznější mince římské.
V 10. století se u nás začaly razit denáry. Raně středověké poklady proto obsahují především tyto domácí české nebo moravské mince, někdy však i mince importované, zvláště z německých oblastí. Na přelomu 10. a 11. století byly vedle mincí častou součástí pokladů i šperky, a to většinou poškozené, což souviselo s dobovým zvykem ukládání depotů zlomkového stříbra, typickým zejména pro Rusko, Pobaltí a Skandinávii.
Když začaly být ve 13. století na našem území raženy brakteáty, tenké jednostranné stříbrné mince, promítl se tento jev okamžitě i do složení hromadných mincovních nálezů. Poklady z druhé poloviny 13. století obsahují někdy spolu s brakteáty i celé slitky neraženého stříbra, které sloužily jako ekvivalentní platidlo. Zvyk platit neraženým stříbrem byl po zavedení pražského groše v roce 1300 velmi tvrdě potírán a nakonec zcela vymizel.

Chybějící parvi
Pražské groše, ražené v Kutné Hoře, se staly univerzálním platidlem zhruba ve 2. čtvrtině 14. století. Byly to kvalitní a na svou dobu velice těžké stříbrné mince o hmotnosti zhruba 3,7 g. Kromě grošů se v první polovině 14. století razila i drobnější mince, tzv. parvus, kterých bylo na jeden groš dvanáct. Tyto mince se však v pokladech své doby prakticky nevyskytují, a tak měla ještě nedávno navrch představa, že se jich (nejspíše z důvodů ekonomických) razilo daleko méně než pražských grošů. Archeologické výzkumy ve středověkých městech však vidí situaci opačně - zatímco drobné, půl gramu vážící parvi jsou velice častým nálezem, velké a těžké pražské groše v archeologických situacích prakticky zcela chybí. "Drobné mince se pochopitelně častěji ztrácely a hůře hledaly. Jejich ztráta však nebyla pro majitele zásadním ekonomickým problémem," vysvětluje záhadu numismatik Jiří Militký. Ke střádání majetku se lépe hodily pražské groše a proto mají v pokladech 14. století převahu. V bouřlivém a chaotickém 15. století začaly do Čech ve velkém pronikat cizí mince a tento jev se tradičně projevil i ve složení pokladů. Ke změně dochází až v jagellonském období, kdy se znovu podařilo stabilizovat české mincovnictví a v hromadných nálezech se opět v převaze objevily pražské groše a tentokrát i domácí drobná mince.
Soumrak pokladů
Počátkem 16. století se vedle pražských grošů, ražených až do roku 1547, začaly razit i velké stříbrné tolary, které později groše zcela nahradily. 16. století přineslo také do českých zemí návrat velkých ekonomických zmatků. Ve složení pokladů se to projevuje výskytem množství zahraničních mincí, zejména ze západní Evropy, z dalších zemí habsburského soustátí a také z Polska. Situace se stabilizovala až za třicetileté války a zvláště kolem poloviny 17. století. Od jeho druhé půle začíná mincovních pokladů nenávratně ubývat; jejich četnější výskyt definitivně doznívá ve venkovském prostředí první třetiny 18. století. "Je to jev, který nějak souvisel s obecnou mentalitou. Ne že by k tomu třeba neměli příležitost, ale lidé prostě přestali tak často ukrývat své peněžní hotovosti," říká k tomu Jiří Militký. Poklady v podobě kovových ražených mincí ukryté v pozdějších letech jsou poměrně vzácné. Souvisí to samozřejmě i se zavedením prvních papírových peněz, známých bankocetlí, za Marie Terezie (1762) a s existencí bankovních domů, jimž bylo možné své úspory svěřit. Už nebylo třeba mít všechny peníze doma, na půdě za trámem, za komínem nebo v hrnečku pod podlahou. Definitivně skončila doba ukrývání pokladů a začala doba jejich nacházení.
Jak poklady získávají jména
Každý nalezený poklad je pochopitelně cenným historickým pramenem, který může nést důležitá svědectví o minulých časech - už jsme se o tom zmínili v případě určování stáří vesnických usedlostí. Nejde přitom jen o složení pokladu nebo o samotné mince. O nich je numismatik schopen zjistit, která mincovna je razila a podle nejmladší nalezené mince určí přibližné datum ukrytí pokladu. Pokud je dobře zdokumentovaný a jsou známé všechny jeho nálezové okolnosti, dá se uvažovat i o sociálním prostředí, ve kterém poklad vznikl. Pochází-li nález například z městského prostředí 16. nebo 17. století, má odborník možnost nahlédnout do poměrně rozsáhlých písemných pramenů a zná-li přesnou dobu ukrytí pokladu, může se nakonec dopátrat i ke konkrétnímu jménu člověka, který byl v uvedených letech vlastníkem domu, kde se poklad našel. Lze se pak dopídit i dalších údajů o vlastníkově osobě a také profesi. To v závěrečné fázi badateli umožní nález interpretovat v širších historicko-sociálních souvislostech a třeba i odhadnout důvody, které k ukrytí pokladu vedly. Stává se to samozřejmě málokdy, ale důležité je, že se to stává. Tak se například podařilo identifikovat majitele finanční hotovosti z počátku 17. století, objevené v roce 1911 při rekonstrukci domu U zlatého anděla na náměstí v Českých Budějovicích, jako budějovického lékárníka. Známé jsou i některé další případy.
Kolik stojí poklad
Kolik peněz budějovický lékárník v neklidných časech do zdi svého domu uložil se nikdy nedozvíme. Poklad v ucelené podobě dávno neexistuje a záznamy o nálezu jsou jen kusé. Hodnota té části, která byla do skrýše uložená v tolarech, se dnes odhaduje (v dobových jednotkách) na 10 - 15 kop českých grošů. Nebyla to sice nijak závratná suma, ale přece jen slušné peníze, za které tehdy bylo možné koupit i dům na budějovickém předměstí.
Jak dnes odborníci hodnotu starých pokladů určují? "Z dobových kurzů. Stačí znát, v jakém vzájemném poměru jednotlivé mince byly," říká numismatik Jiří Militký. Dobové záznamy nám také říkají, co a za kolik se v té či oné době dalo koupit. Ne ve všech případech je to ovšem tak jednoduché. Součástí mnoha mincovních nálezů jsou i mince cizí, někdy značně exotické, které lze jen stěží přepočítat na nějakou známou měnu. Tento problém nemají jen současní znalci, ale musel se s ním potýkat i majitel hotovosti, který často vůbec nemohl tušit, jak velký majetek vlastně má. Mince měly různé ryzosti a tedy i různou kvalitu a pro vlastníky i příjemce musel být velký problém orientovat se v jejich hodnotě a kupní síle. Ti, kdo znali vzájemné kurzy, mohli při směně jenom získat; kdo je neznal, prodělal.
A jak je to s přepočtem hodnoty mincovních nálezů na současnou měnu? Možná si řeknete, že to je zbytečná otázka. Hodnota podobných nálezů je především historická a je proto prakticky nevyčíslitelná. Přesto jsou znalci nuceni podobná vyčíslení provádět - třeba kvůli nálezcům.
Rozkradené bohatství
Čtyři a půl tisíce pokladů, objevených zhruba za posledních 250 let na území Čech, Moravy a Slezska, rozhodně není zanedbatelné množství. Odborníci však nepochybují o tom, že ve skutečnosti bylo pokladů nalezeno daleko víc; jejich obsah však skončil u překupníků, zlatníků, kovolitců a také v soukromých sbírkách. Kolik takových pro vědu navždy ztracených pokladů bylo a je, nelze ani odhadnout. Není pochyb o tom, že tento trend u nás dodnes přetrvává a znalci dobře vědí, že na každý nahlášený objev připadne hned několik objevů utajených. Neděje se to jen v České republice, ale prakticky po celé Evropě. Je přitom smutnou pravdou, že ochota nálezců odevzdat nalezené poklady státem pověřeným institucím, jako jsou například muzea, je přímo úměrná výši nálezného, které je stát ochoten nálezci zaplatit. To, co mu nabízí naše současná legislativa, není ani málo, ani mnoho. Proto je počet zachráněných a odevzdaných pokladů u nás sice poměrně vysoký; je však nižší, než v zemích za naší západní hranicí. V zemích na východ od nás je naproti tomu pro numismatiky situace výrazně nepříznivá a pokladů se tam zachraňuje naprosté minimum. Mince, zejména ty z drahých kovů, jsou totiž vyhledávaným sběratelským artiklem. To je skutečnost, se kterou se zatím mnoho udělat nedá.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Aktuální články

Reklama